Drahý otče!

Tvůj dopis mě samozřejmě potěšil, nicméně jeho obsah a tón, kterým byl napsán, se mi nezamlouval. Což jsi musel vědět už při jeho psaní.

Svoje rady a připomínky sis mohl nechat pro sebe, stejně neobsahovaly nic, o čem bych nevěděl. Ne, tohle nepovažuj za projev odporu nebo neposlušnosti, nejsem už malé dítě a ty mi nemůžeš dát výprask pokaždé, když něco provedu. Ty doby jsou pryč, smiř se s tím. Nehledě na to, že i když se to teď asi nezdá a všichni si o mně myslí, že jsem zrádce, zůstávám věrný stejně jako jsem byl před dvěma měsíci – jak už jsem ti ostatně psal minule.

Vím, co dělám – všechno mám naplánované a to, že jsem ti o tom neřekl, je jen moje věc. Uvědomuji si, že se teď Pán musí zlobit, ale jsem si jistý, že až dovedu vše do konce, bude nakonec rád, že jsem ji odvedl. Stanu se jedním z jeho nejvěrnějších ještě předtím, než dostanu Znamení.

Nechápu, jak jsi mohl uvěřit, že jsem to všechno myslel doopravdy. Nejsem ani blázen, ani hlupák. Nikdy bych si u sebe nevydržoval mudlovskou šmejdku, ještě ke všemu Potterovu kamarádku, kdybych k tomu neměl dobré důvody. Nebude trvat dlouho a vrátím se do služeb Pána s informacemi, jaké mu nikdo jiný nebude moct dát.

Tvůj Draco

Najednou se jí i tak samozřejmá věc jako dýchání zdálo nepřekonatelným problémem. Přikovaná k zemi si četla ty řádky pořád dokola a něco v nich hleděla, něco, co by říkalo: Ne, takhle to není. Dopis ale ležel stále stejně, věty se neměnily, úhledné tahy inkoustu zůstávaly zaschlé a několik pomačkaných pergamenů, zřejmě Dracových předchozích pokusů, se pořád povalovalo u knížek.

Takhle to tedy bylo? Všechno jen hra, jen past, jenom divadlo? Žádné ušlechtilosti, dobrá vůle, výčitky svědomí? Nemohla tomu věřit – viděla ho, říkal jí to do očí! Změnil se, už ji neurážel, ani se nechoval hrubě, tedy mimo ten incident v knihovně… Léčil ji a mluvil s ní, krmil ji! Plnil jí všechna přání, i ta, která se mu jako Malfoyovi musela příčit. Celá ty dny v její společnosti by se mu musely příčit! Jak by někdo vydržel se tak dlouho přetvařovat, usmívat se, odpovídat na její dotěrné a hloupé otázky a ještě se u toho usmívat?!

Ale byl to Malfoy. Pořád, v hloubi srdce, to jméno měl v sobě vryté, a se jménem, zvlášť tímto, se pojily vlastnosti, zvyky, názory… Byla to dlouhá léta učení a vštěpování těch „základních“ pravidel, jako nesnášet mudly, nesnášet mudlovská šmejdy, nesnášet krvezrádce, nesnášet Brumbála, milovat sebe… A umět se přetvařovat. Vždycky, za všech okolností, bez ohledu na vlastní postoj a emoce. A Draco to uměl. Musel, jinak by nebyl Malfoy.

Křečovitě zavřela oči a nevědomky zaťala pěsti. Ne ze vzteku, na ten bylo příliš brzy, ale ze zklamání. Zase začala věřit někomu, kdo za to nestál, zase si s ní život hrál a ona se nechala napálit! Pálily ji oči a z žaludku měla jeden velký uzel, ale to nebylo podstatné, protože to, co cítila uvnitř, se nedalo s fyzickou bolestí porovnávat. Jako by spadla do hluboké černé jámy, ze které není úniku. Jámy jménem Zrada.

Ale z této se dá utéct, napadlo ji. Ne, jako u Voldemorta, nemusela čekat na pomoc. Tady měla volnou cestu… Draco byl pryč i s Polly, dům zel prázdnotou. Byla to ideální příležitost, stokrát lepší než ten neohrabaný pokus o útěk, při kterém se skoro zabila, protože ještě nebyla zdravá. Jistě, ani teď to nebylo ideální… Vždyť jak dlouho jí trvalo vyjít po schodech do patra a kolik energie ji to stálo? Byla unavená.

Ale další šanci už by dostat nemusela.

Popadla jednu z papírových kuliček a drtila ji mezi prsty. Jít nebo zůstat? Věřit, nebo… doufat? Mizerné možnosti. A ona přitom chtěla jenom jedno – zachránit se.

Ještě jednou sklouzla očima na popsaný pergamen a rozhodla se.

Tentokrát to vyjde.

Přeběhla pokoj, polootevřenými dveřmi proklouzla na chodbu a opatrně postupovala schod po schůdku dolů. Zábradlí se povážlivě chvělo, ale to jí nemohlo zabránit jít dál.

Draco… Proč si s ní takhle hrál? Vždyť věděl, co jeho otec dělal, věděl, že ze všeho nejvíc teď Hermiona potřebuje oporu! On nebyl stejný, nebyl jako Lucius… Stačilo se na něho jednou podívat. Za těma studenýma očima bylo něco víc, plamínek naděje na lepší zítřky nebo jenom jiskřičky štěstí, když si mohl sednout na koště. Dřív to nevnímala to, byl to prostě Malfoy – jako by to slovo znamenalo všechno. Ale teď – při každém jejich setkání, vždycky, když si vybavila jeho tvář, se ty ztuhlé svaly v obličeji uvolnily a daly najevo emoce. Ať už byly kladné nebo záporné.

Hřbetem ruky setřela slzu To už je pryč. Nezáleželo na tom, jestli se jenom bojí, nebo je tak silně loajální, že se k Voldemortovi chce vrátit. Chtěl, to bylo to důležité. To, co ji hnalo přes dlouhou chodbu, i měla nohy z olova a pokračovala jen drobnými krůčky podél zdi.

Musela utéct. Vždyť to bylo tak jednoduché – Draco jí řekl, kudy se dá dostat ven. Asi spoléhal na její důvěřivost a vděk. Stačilo přejít pár chodeb, ještě jedno poschodí dolů a dveře byly na dosah. Svoboda byla na dosah.

Píchalo ji v boku, a tak se musela na chvíli zastavit a nabrat dech. Jen v tenkém nočním hábitu po Dracově babičce a svetříku, který měla přehozený přes ramena, jí bylo trochu zima, ale nepovažovala to za pádný důvod k návratu. Měla jen jediný cíl – dostat se ke dveřím. Ta věta zaplňovala každičkou buňku v její hlavě, nezbylo místo pro jiné myšlenky a názory. Jít pryč. Rychle.

Podlaha v blízkosti knihovny zavrzala. Hermiona se prudce otočila a zkoumala původce toho zvuku, než jí došlo, že v tomto místě se vrzání ozývá pokaždé, když někdo projde patrem, ať už je kdekoli. Třeba pět metrů daleko jako ona. Leknu se i pitomé podlahy, nadávala se v duchu a pokračovala ke schodišti.

Kousek od něj si musela zase odpočinout. Bylo to sotva pár kroků, ale cítila se vyčerpaná jako už nebyla několik posledních dnů. Svět se s ní nepříjemně zhoupnul, když se odlepila od stěny a v jakýchsi prazvláštních starých pantoflích cupitala dál. Chtělo by to čokoládu…

„Vetřelec!“ ozval se zpoza rohu rozčilený hlas. Hermina urychleně uskočila za závěs a zamotala se do něj. Pokoušela se ani nedýchat, ale tlukot jejího srdce ji mohl prozradit hned, jakmile by se neznámý přiblížil k jejímu úkrytu.

„Nepřátelé v domě! Pomozte, drazí přátelé! Pospěšte si! Kde je pán? Kam se ztratilo služebnictvo?“ Hlas přibýval na síle, ačkoli se nezdálo, že by se přibližoval. Dívka napínala uši – kolik „přátel“ tady je? A jak se sem vůbec mohl dostat někdo cizí? Draco přece říkal, že se přes obranná kouzla dostanou jen Malfoyové a ti, které do domu osobně pustí! A byla si jistá, že tento hlas nepatřil ani Luciusovi, ani žádnému smrtijedovi a už vůbec ne Narcisse. Se zatajeným dechem čekala, až se ozvou nějaké kroky nebo zašustění hábitu, ale dokud hlas nepromluvil znovu, vládlo ticho.

„Budeme muset sami hájit čest našeho rodu! Synové, bratři, otcové mého otce a dědové mých dědů, vzchopte se a bojujte proti tomu ničemovi, který překročil posvátný práh tohoto sídla!“

Hermiona nechápavě nakrčila obočí. Dědové dědů? Jak starý by mohl být někdo takový? Sto padesát let, dvě stě? Žádný takový Malfoy přece nebyl naživu. Celé to začínalo být divné…

Opatrně vykoukla ze závěsu a pátrala po onom člověku. Schodiště ale bylo prázdné, chodba stejně tak, všechny dveře zavřené… Dodala si odvahy a vymotala se z látky celá.

„Bratři, pospěšte, už je tady, přímo tady!“ ozvalo se jí za zády. Polekaně vyskočila a ohlížela se ze strany na stranu, až konečně spatřila původce toho zvuku.

Obraz.

Skvělé,vztekala se vzduchu nad svou inteligencí. Tlustý muž s mohutným knírkem a překvapivě tmavými vlasy při pohledu na dívku jako by zbrunátněl, ovšem u obrazu to nešlo moc poznat. S výrazem, o němž si nejspíš myslel, že je hrozivý, na Hermionu mával hůlkou a marně se pokoušel vstát z křesla, které bylo určeno pro trochu štíhlejší postavy.

Nevěděla, jestli se má smát nebo začít nadávat. Obraz! A ona se bála jako malé dítě…

Zatímco muž ještě pořád křičel a snažil se vzbudit větší zájem svých příbuzných na ostatních obrazech, Hermiona sestupovala do přízemí. Schody byly snad ještě prohnilejší, než ty první, a tak dva nebo tři raději rovnou přeskočila. To poslední, co by jí ještě scházelo, bylo zůstat tam zaražená.

Když konečně sestoupila na sešlapaný zelený koberec v hale a uviděla ani ne deset metrů před sebou velké dveře s barevnými skly, začaly jí v břiše cupitat tisíce mravenců. Konečně!

Rozběhla se přímo k nim, nevšímaje si bolesti v kotníku, slabosti v kolenou nebo třeštění hlavy. Přímo u nich se zarazila, když jí došlo, že nemá hůlku na odemčení. Přesto natáhla ruku ke klice a stiskla. K jejímu velkému údivu se dveře otevřely.

Ovanul ji čerstvý studený vítr. Vyběhla ze dveří a prohlížela si ulici, ve které dům stál. Domy si byly velmi podobné, červené cihly se lišily jen barvou nápisů, které na ně – jistě k velké nelibosti majitelů – nastříkali sprejeři. Ti se také museli nejdřív dostat přes malou předzahrádku, většinou ale ne moc dobře udržovanou a ohraničenou zrezivělým plotem. Pouliční lampy bylo porozbíjené a okna špinavá. Celkově ulice vůbec nepůsobila přívětivě, spíš jako hnízdo nezaměstnaných povalečů a jejich drzých dětí.

Trochu ji zarazilo, že si Malfoyové vybrali zrovna takové místo pro svůj dům, ale když si vzpomněla na Grimmauldovo náměstí, které nevypadalo o moc lépe, přestala nad tím uvažovat.

Aniž by pořádně přemýšlela, co chce vlastně dělat, seběhla dva schůdky směrem na ulici. Okem ale zavadila o noviny, které byly převřené ve dveřích. Zvědavě se vrátila zpátky, bokem se opřela o sklo a vytáhla je.

Na první pohled poznala, že je to Denní věštec. Na přední straně byl opět Harry s Brumbálem, ředitel se tvářil spokojeně jako vždycky, poklepával si hůlkou o nohu a pozoroval Harryho, jenž měl na tváři něco, co by se dalo přirovnat k velmi unavenému úsměvu. Stáli obklopeni novináři na ministerstvu kouzel a nedaleko nich si povídali Pastorek s Tonksovou.

Boj pokračuje!

Na ministerstvu kouzel se dnes opět objevil Albus Brumbál po boku s Harrym Potterem. Jejich návštěva vyvolala mezi kouzelníky značný rozruch a mnoho otázek, především ohledně účelu jejich návštěvy. Ten se nám bohužel nepodařilo zjistit, ale zřejmě se to týkalo organizace boje a sil ministerstva v boji proti Vy-víte-komu. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel totiž prozradil, že mají namířeno přímo k ministrovi kouzel.

„Omluvte nás, ministr už čeká,“ citujeme jeho slova. „Samozřejmě bychom rádi odpovídali na všechny vaše otázky, ale momentálně nemáme dostatek času. Důvod naší návštěvy vám říct nemůžeme, jistě chápete, spadá to pod tajné plány ministerstva kouzel. Rád bych vám všem alespoň popřál hodně štěstí a odvahy, které není v dnešní době nikdy dost. Ochraňujte své rodiny jak jen můžete, protože jakmile se někdo z nich dostane do špatných rukou, už je pravděpodobně nikdy neuvidíte. Je velmi smutné, kolik lidí už kvůli lordu Voldemortovi zemřelo a naší povinností je bojovat ze všech sil k uctění jejich památky.“

Jak je z jeho minulých výroků jasné, bojem myslí především podporu Chlapce, který přežil. Také on se vyjádřil k únosům kouzelníků, a na otázku, zda-li má tedy ještě cenu hledat pohřešované, odpověděl: „Vím, jak je těžké se vyrovnat se ztrátou blízkých lidí, Voldemort mě připravil o rodinu i přátele, ale je opravdu důležité nenechat se ukolébat smutkem a lítostí a neztrácet čas. Mohlo by se vám to stát osudným, protože právě na to Voldemort často spoléhá. Musíme jít dál i za cenu některých ústupků.“

Podruhé během dnešního dne jí vhrkly slzy do očí. Takže i Harry… I on, její poslední naděje, už má stejné názory jako Brumbál. Jedna část jejího já si říkala, že je to vlastně dobře. Už Voldemortovi nevletí do pasti, bude v bezpečí… Ale té druhé jeho řeč ublížila. Podkopala tu jedinou jistotu, která jí ještě zůstávala, všechny šťastné vzpomínky otrávila jedem.

Co tady vlastně dělala?! Na neznámé ulici bůh ví kde, v pantoflích a noční košili jako největší blázen… Měla horečku, vyvrknutý kotník, bez pomoci by neušla ani půl kilometru. Vždyť ani neměla hůlku! Jak se odsud chtěla dostat k Harrymu, když se neuměla přemisťovat, neměla přenášedlo ani krb s letaxem a nebyl tu jediný člověk, který by jí mohl pomoct? To si snad vážně naivně myslela, že jen tak odejde a nikdo ji nebude hledat? Že se nějakým zázrakem schová? Před Dracem, před smrtijedy, nebo snad před samotným Voldemortem? Kam se podělo racionální myšlení?!

Na Harryho už se nemohla spoléhat. Stal se Brumbálovou loutkou, a i když si byla jistá, že by ho její návrat potěšil, věděla, že by ji musel spatřit jako první. Kdyby narazila na kohokoli jiného z Řádu, nepochybně by o ní nejdřív řekli Brumbálovi. A ten by se už postaral, aby Harryho nerozptylovala, nevzdalovala od jeho cíle. Řád pro ni zkrátka nebyl záchranou. Naopak.

Sevřelo se jí hrdlo, když jí došel význam této skutečnosti. Když se nemohla vrátit ke svým přátelům, nebo aspoň těm, které za ně pokládala, když nemohla věřit nikomu, koho v Bradavicích potkala… A když neměla ani šanci dostat se k rodičům… Co jí zbývalo? Jen zůstat tu, s Dracem, který ji hodlá podrazit…

Chvíli tiše zírala na zamračenou oblohu, cítila, jak dlouhá košile povlává ve větru, stejně jako její poničené vlasy, když si uvědomila, že celou dobu svírá ve dlani onu papírovou kuličku. Aniž by ji doopravdy zajímalo, co je na pergamenu napsané, uhladila ji a s jakousi bezmocnou rezignací začala číst. Dracova slova jí ale znovu vlila krev do žil.

Luciusi.

Zapomeň na můj předchozí dopis. Už mě nebaví se přetvařovat, koneckonců, to je to jediné, co celý život dělám. Kvůli tobě. Pánovi zla muselo být už ten den, co jsem s ní zmizel, jasné, že se vrátit nehodlám. Nikdy jsem nechtěl skončit jako ty, jako obyčejný sluha, co po sobě nechá metat kletby a plazí se před někým jako domácí skřítek. Nikdy jsem nesouhlasil s tvými metodami výchovy – jak by také jaké dítě mohlo? – a nikdy jsem nepochopil matčin vztah k tobě, důvod proč s tebou zůstává.

Ať se nesnaží nás najít, postarám se, aby se to nepodařilo nikomu. A nenamáhej se mě přesvědčovat, abych mu ji vydal. Pro někoho jako ty není těžké člověka poslat na smrt, ale já jsem by vždycky jiný a tys to věděl. To nikdy nepochopíš…

Zůstala stát s pootevřenou pusou. Nemohla to pochopit – vždyť ten, dopis, který četla před možná dvaceti minutami, říkal úplný opak! Že je Draco zrádce, že to všechno plánoval a ona je pro něj jen ta mudlovská šmejdku ze školy… A teď čte, že se k Voldemortovi nikdy nevrátí a že se stává vyvrhelem rodu… Nevěděla, co si má myslet, co je pravda a co lež, nevěděla, jestli vůbec existuje nějaká pravda. Jako by si ji někdo přehazoval jako horkou bramboru, neschopen se rozhodnout, co je vlastně jejím osudem. Má jít za Harrym, zůstat s Dracem nebo snad odejít neznámo kam…?

Nejistě přešlapávala na místě a snažila se myslet. Přebírala informace, vzpomínala na Dracův první dopis… Vypadal tak přesvědčivě, tak pravdivě, nebylo by pro ni pochyb, že ho myslel vážně, kdyby nečetla ten pomačkaný kousek pergamenu, jeho předchozího začátku… Proč by Draco psal pokaždé něco jiného?

Protože blafoval, uvědomila si. No jistě – Draco byl pořád zmijozel a něco se od Luciuse a Snape přiučit musel. Možná, že nejdřív chtěl napsat pravdu, a pak si to rozmyslel. Chtěl je zdržet od hledání, lépe se zabezpečit, na chvíli být ještě v bezpečí, než se Voldemort pustí do pátrání naplno. Jinak by přece otcovi nepsal tak vzdorovitý dopis, který – o tom byla přesvědčená – by Luciuse jistě rozpálil doběla.

O krok couvla. Nebyla si stoprocentně jistá, co má udělat. Harry… byl ztracená naděje. Nemohla se vrátit, neměla šanci se k němu dostat bez úhony. Vlastně teď neměla šanci se dostat kamkoli bez úhony, když si znovu uvědomila, že nemá hůlku. Asi zbývala jen jedna možnost.

Zůstat. A věřit, že se k ní Draco neotočí zády.

Upustila noviny s Harryho fotkou před na nejvyšší schod, na němž stála, a otočila se zpátky ke vchodu. V momentě, kdy chytila za kliku, se ale dveře s trhnutím otevřely.

„Merline!“ vyjekl Draco a aniž by jí dal jakkoli najevo, co hodlá udělat, pěvně ji objal. „Hermiono!“

Bylo to snad poprvé, co ji za celou tu dobu oslovil křestním jménem. V těle se jí rozlilo příjemné teplo a pocit zvláštního opojného štěstí. Rychle zmuchlala pergamen ve své dlani do původního stavu a zasunula si ho do kapsy.

„Kdes byla?!“ téměř zakřičel, nicméně sevření ani o trošičku nepovolilo. Nechávala se unášet tím dotykem tělo na tělo a nerada si přiznávala, že by dala přinejmenším celé svoje NKÚ za to, aby takhle mohla zůstat.

„Já… jenom jsem se potřebovala nadechnout čerstvého vzduchu…“ zamumlala tiše, ale nezdálo se, že by odpověď Draca nějak zvlášť zajímala. Prostě ji jen dál pevně držel a naštvaně i úlevně zároveň mluvil.

„Přijdu, knihovna prázdná, tvůj pokoj prázdný, obraz na mě ječí, že tu byl vetřelec… Víš vůbec, jak moc jsem se o tebe…“ odmlčel se, ale poslední slovo jako by bylo i tak vyslovené.

„Omlouvám se,“ zašeptala mu do hábitu.

„Příště tady pro jistotu nechám aspoň Polly, člověk nikdy neví… Dnes jsem s ní potřeboval něco zařídit. Myslel jsem, že tu budeme dřív, ale… trochu se to zamotalo…“

Tázavě se na něj podívala, ale on očima sledoval ulici a neměl tak šanci to zaregistrovat. Docela ji to zajímalo, ale dál se neptala – naštvat Draca by bylo jako píchat do vosího hnízda. Unaveně prohlížela přijímací sál, ve kterém stáli, a při pohledu na erb nad krbem a gobelín na stěně se zachmuřila. Nebyla si jistá, jestli udělala správně. Důvěřovat Dracovi s jeho postavením a rodinnými styky bylo pro mudlovskou šmejdku všechno, jenom ne bezpečné. Potřebovala jen nějakou jistotu. A tu jí Draco nedokázal dát, ne teď, ne tady a ne po tom, co se u Voldemorta stalo.

„Děje se něco?“ zeptal se Draco, když si všiml jejího výrazu.

Vzpomněla si na všechna ta léta v Bradavicích, na jeho chování, vztah k ní, na to, co jí před pár dny řekl a jak se zachoval teď. V kapse ucítila tlak zmačkaného pergamenu a slova druhého dopisu se jí rýsovala před očima.

„Ne. Nic.“

ʚʚʚ

„Můj pane…“

„Udělal jsi spousty chyb, můj věrný, spousty… Ta poslední by tě byla stála život, kdybys pro mě nebyl tak cenný… Přesto jsem ale nezapomněl na tvé zásluhy. Dám ti ještě jednu šanci, ale tentokrát musí všechno proběhnout hladce, rozumíš?“

„Pane?“

„Tvůj čas nastal. Jdi.“