Ode dne, kdy jí Draco ukázal celý dům, Hermiona zásadně protestovala proti polehávání ve svém pokoji a nicnedělání s pracovním názvem odpočinek. Každá nemocná osoba zná tu příšernou nudu, která se člověka zmocní a pronásleduj ho i ve snech. Zavřená mezi těmi čtyřmi stěnami si – ač věděla, že to tak není – připadala jako ve vězení, a to se pak odráželo na její náladě.

Naštěstí Draca brzo přestalo bavit poslouchat mrzuté jednoslovné odpovědi nebo dokonce naštvané odsekávání na jeho otázky a nakonec svolil k tomu, aby se mohla dopoledne i odpoledne na dvě hodinky přestěhovat do knihovny.

Zabalená do pořádné vrstvy dek sedávala v houpacím křesle mezi vysokými regály a pročítala těch několik málo knížek, které se nevěnovaly černé magii. Nechápala, jak může mít někdo doma tisíce knih o mučících kletbách a o obranných štítech a léčících kouzlech jen několik kusů. Pomalu začínala chápat, proč se Draco nikdy neštítil na někoho (nejčastěji na Harryho) zaútočit docela zákeřnými a hlavně bolestivými kletbami. Vyrůstat v takovém prostředí samo o sobě nejspíš dokázalo hodně a mít přitom za otce Luciuse… Vlastně se divila, že Draco nebyl ještě horší – ještě arogantnější, sobečtější a zkaženější.

Já o vlku… pomyslela si, když Draco vstoupil do místnosti a v rukou jako obvykle svíral úzké lahvičky, plné různobarevných, avšak nehezky chutnajících lektvarů. Přicházel s nimi každé čtyři hodiny a nikdy se ani o minutu nezpozdil. Někdy proto uvažovala o tom, jestli jí něco ohledně jejího zdravotního stavu netají. Co by se stalo, kdyby si ty léky nestihla vzít včas? Mohlo by to s ní být tak vážné, že jí to ani nechce povědět? Nebo doufá, že se to zlepší, a tak jí zatím nechce nic říkat? Nakonec ale tyto myšlenky, stejně jako ostatní, které jí neustále připomínaly, že může kdykoli zemřít (stačí přerušení jediné žíly…), rychle zaháněla.

„Nejsi už unavená?“ zeptal se jí jako obvykle, hodil na stůl noviny a odzátkoval první lahvičku.

„Ne,“ odvětila automaticky. „To je Denní věštec?“

Přikývl. „Říkal jsem si, že by sis možná ráda přečetla i něco normálního. Otevři pusu…“

„Je dnešní?“ pokračovala dál v kladení otázek a lžičku plnou zlatavé tekutiny ignorovala.

„Včerejší. Nemůžu noviny kupovat ve známých krámcích, někdo by mě určitě poznal, a v těch zapadlých nikdy nemají čerstvé,“ vysvětlil netrpělivě a dál mával lžící sotva deset centimetrů před jejím obličejem.

Hermiona se otočila ke stolku a natáhla po novinách ruku. Samozřejmě, že ho vnímala, ale nemohla v sobě potlačit zvědavost. Už jen tři minuty…

Draco ji však pevně chytil, až se jí jeho nehty zaryly do kůže, a důrazně zopakoval: „Otevři pusu.“

Nálada v místnosti se během vteřiny zastavila na bodě mrazu. Když si dívka všimla, jak jeho oči najednou ztvrdly, ztratila odvahu pokoušet ho a raději poslušně lektvar spolkla. Nikdy od jejího osvobození se takto netvářil. Většinou byl milý a starostlivý a trpělivý, někdy trochu nepřítomný nebo zamyšlený a na skřítku obvykle nepříjemný, ale nikdy nenasadil tak ledovou masku. Nikdy, kromě prvních dní, kdy nevěděla, co se o něm má myslet, se ho nebála.

S polknutím posledního lektvaru se velká ručička hodin na krbem posunula na dvanáctku. Hermiona seděla jako paralyzovaná a neodvažovala se nic říct; snažila se zachytit jeho pohled, vyčíst z jeho výrazu, pohybů svalů v obličeji nebo čehokoli jiného, že se Draco nezlobí, že se nic nestalo. On ale všechny věci kromě novin posbíral a,aniž by se na ni podíval, odešel.

***

Ještě půl hodiny po tom incidentu se jí hlavou honily desítky otázek bez odpovědí. Nechápala tu změnu, netušila, proč ho její chování, kterému by se jindy zasmál a nebo ho přinejhorším ignoroval, najednou tak rozzuřilo. Bylo to jen kvůli její neposlušnosti nebo spíš kvůli těm lékům? Možná jí doopravdy něco tají a jednoduše nemohl dovolit, aby s polknutím toho pitomého lektvaru otálela. Pak by se celé jeho chování dalo vysvětlit. Vlastně by to znamenalo, že důvodem bylo její dobro. Jenomže ona nevěřila, že i se sebehorší náladou a ušlechtilými pohnutkami by se tvářil tak naštvaně. Vždyť když ji před pár dny dostával z nejhoršího jen kvůli tomu hloupému nápadu s útěkem, byl maximálně ironický, ne podrážděný nebo nedůtklivý, a to musel u její postele trávit hodiny a hodiny času. A teď stačila taková maličkost a jakoby se vrátil ke dřívějším způsobům…

Ne, to už je přehnané, zakroutila nad svými myšlenkami hlavou. Přece mu věřila – ještě ne úplně, ale věřila, dokázal jí, že se změnil! Říkat, že je stejný jako dřív bylo jako malovat čerta na zeď. Možná měl prostě jen špatný den, nebo je na něj vyvíjený velký tlak v novinách a bystrozorové i smrtijedi po něm jdou – což je ostatně určitě pravda. Neměla si začínat, neměla ho dráždit. Choval se k ní lépe, než by se jí kdy mohlo třeba jen zdát, a ona si toho prostě nemohla vážit a poslechnout ho! Dával jí léky už tolikrát a nikdy neskončila s otravou někde v kanále, tak proč potřebovala zkoušet, kolik si toho může dovolit? Draco byl vždycky autoritativní a ona to věděla!

Její pocity byly dost protichůdné, na jedné straně to chtěla hodit za hlavu a doufat, že všechno bude jako dřív, a na druhou stále přemítala a snažila se přijít celé situaci na kloub. Proto, a částečně také kvůli začínající bolesti hlavy, kterou se snažila něčím potlačit, konečně popadla Denního věštce a začala očima přelétávat všechno nedůležité.

Jenže jak se ukázalo, nedůležitých věcí tam nebylo ani zdaleka tolik, co před pár měsíci. Hned na přední straně se na ni s typickým přívětivým úsměvem díval Brumbál a vedle něho trochu nervózně postával Harry. Při pohledu na něj se jí steskem trochu sevřelo hrdlo, ale jakmile si přečetla první větu, nahradilo ho zklamání a neochotné přiznání, že měl Draco pravdu.

„Prioritou kouzelnického společenství musí být výhra nad Voldemortem,“ sdělil Dennímu věštci ředitel Bradavické školy Albus Brumbál ve svém každotýdenním projevu, kterým pravidelně povzbuzuje veřejnost. „Jestliže nad ním chceme zvítězit a zbavit se tak tohoto zla a obrovské hrozby pro naše rodiny, musíme jít stále kupředu a neohlížet se za minulostí. Rány, které každému z vás Voldemort a smrtijedi uštědřili vás musí posílit a utvrdit v tom, co je správné. Loučení s našimi blízkými, kteří zemřeli jejich rukou, je těžké pro všechny. To nás ovšem nesmí zastavit, protože každá promrhaná sekunda se vám může stát osudnou! Je třeba vymítit zrádce a podporovat ty, kteří mají šanci na úspěch.“

Míněnou osobou je bezpochyby Harry Potter, ve kterém vidí všichni kouzelníci svou největší naději. Již od událostí na odboru záhad a stále neobjasněnou záhadou věštby, o níž se Chlapec, který přežil odmítá bavit, je tento šestnáctiletý kouzelník považován za Vyvoleného. On sám se ke své pověsti nehodlá vyjadřovat, nicméně můžeme považovat za pozitivní, že ji ani nepopřel. K projevu Albuse Brumbála dodal: „Voldemort kolem sebe šíří strach, protože ví, že právě to ničí odhodlanost bojovat. My ale musíme být silní a strach překonávat. Pak už nás nic nemůže zastavit v boji proti tomu individuu a hledání svých ztracených blízkých.“

Hledání ztracených blízkých… Tím určitě myslel ji! Jakoby se v ní opět rozhořel plamínek naděje. Harry tedy stále doufá, že by ji mohl najít a zachránit. Jenomže nemůže mít ani tušení, že už není u Voldemorta ale s Dracem… vlastně ani nevěděla kde. Neměl by ji hledat, ne. Protože pak skončí jistojistě ve stejné kobce a to jen kvůli ní.

Na druhou stranu bylo z Brumbálových slov vidět, že hodlá Harryho opatrovat za každou cenu. Vkládá do něj naděje. A nechce se ohlížet za minulostí – tedy za ní a za jinými ztracenými a mrtvými. Z toho vyplívalo, že se Draco vážně nemýlil – proklouznout Brumbálovi mezi prsty by bylo pro Harryho těžší než kdykoli jindy.

Otočila stránku. Byly na ní různé články o útocích smrtijedů na mudly i kouzelníky, o vraždách a únosech.

Dvě malé holčičky, sestry, zavražděny ve spánku. Rodina zdrcena.

Stanice metra rozmetána, námětí propadlé. Stovky mrtvých mudlů. Obviněni dosud neznámí teroristé.

Arnold Hecking, lékař u sv. Munga otrávil čtyři pacienty prudkým jedem. Byl pod kletbou Imperius.

Nový vedoucí odboru záhad zmizel, okolnosti nejasné.

Čím dál četla, tím víc byla znechucená. Takhle je to každý den? Jak je možné, že se může stát tolik případů?! To neexistuje žádná ochrana? A co dělá ten zpropadený Řád, když dovolí Voldemortovi taková zvěrstva? Snape je přece jejich špeh! Má nosit takové informace, aby se podobným případům dalo zabránit! A nebo se vážně Brumbál soustředí výhradně na Harryho a ostatní ho nezajímají?

Na další straně byl vypsán seznam uprchlých nebo smrtijedů, u nichž byla vina prokázaná, s fotkami a informacemi o jejich rodině, posledním spatření a zločinech, které spáchali. Byla jich tam spousta – hromada jmen, která nikdy neslyšela, čistokrevní i takoví, jako byla ona sama, zkrátka všichni, kteří se rozhodli k Voldemortovi přidat.

A mezi nimi i Draco.

——————————————————–

Draco Malfoy

Rodina:

– otec: Lucius Malfoy

– matka: Narcissa Blacková – Malfoyová

– oba usvědčeni ze smrtijedství

– sídlo: Malfoy manor, nyní opuštěné a hlídané ministerstvem

Věk: 16

Vzhled: štíhlý, zhruba 170 cm, plavé vlasy, šedé oči, viz. fotka

Vzdělání: Nedokončené studium v Bradavické škole čar a kouzel, NKÚ z osmi předmětů

Další inf.: Podle zdrojů se nachází přímo v sídle Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, nedávno přijal Znamení zla, čímž se oficiálně stal smrtijedem. Prozatím nemáme žádné informace o jeho činnostech, tzn. zločinech, které spáchal.

Velmi nebezpečný!

———————————————————-

Nemohla si pomoct, ale musela přemáhat smích. Nedávno přijal Znamení, nachází se u Voldemorta, je velmi nebezpečný… Začínala chápat, proč se ministerstvu nedaří smrtijedy chytat… S takovými informacemi…

Jediným závěrem bylo to, že po Dracovi skutečně jdou jak smrtijedi, tak i ministerstvo. Je jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Na chvíli pocítila lítost, ale pak si uvědomila, že litovat by měla spíš těch mrtvých a umučených lidí, Harryho, na kterého musí být vyvíjen příšerný tlak, možná smrtijedů za jejich naivní přesvědčení, že jim Voldemort může dát víc, ale ne Draca. Na něho by měla být pyšná, protože se dokázal postavit všem jistotám, ať už na straně dobra nebo zla, postavit se rodině, přátelům, a jít za svým přesvědčením. Zvolit si svou vlastní správnou cestu.

Otázkou ovšem zůstávalo, jestli ho někam dovede dřív, než ho chytí.

Další články v novinách se věnovaly prevenci proti napadení, rozpoznáváním neživých od duchů, obrannými kouzly, kterými mohly rodiny zabezpečit svoje domovy a schématy doporučených postupů při přímém napadení, podezření na kletbu Imperius u někoho blízkého nebo povšimnutí podezřelého chování nějaké osoby. Všechno jí připadalo tak nesmyslné, nedostatečné, skoro absurdní, mělo to jen chlácholit lidi a ukolíbat je falešným pocitem bezpečí. Ve skutečnosti ale všechny ty odstavce vypovídaly o bezradnosti ministerstva, když nedokázalo lidem poradit nic lepšího, nic skutečně účinného. Už chápala, proč je celý Řád upozorňoval, že to bude stejné jako posledně – obavy, nedůvěra, rozpolcenost společnosti, neschopnost ministerstva a další a další ztráty na životech. Jedním slovem válka – ale horší, než si mudlové uměli kdy představit.

V druhé polovině stránky ji zaujala tabulka s nadpisem: Seznam pohřešovaných osob. Začala pročítat jméno po jménu, protože nebyla řazena podle abecedy, ale podle data zmizení.

…Červenec…

…Září…

…Říjen…

1.10. Erik Rappel – stále hledán rodinnou

1.10. sourozenci Floydovi – podle neověřených informací mrtví (a ti skutečně mrtví byli, jak si Hermiona vzpomněla na dívku a její mladšího bratra, umučené pět dní po jejím zajetí)

2.10. Christina Daulenová – stále hledána rodinou

3.10. Taloma Leungová – hledání pozastaveno

3.10. Frank McLorran – stále hledán ministerstvem (také už mrtvý)

3.10. Jola Tristeneová – hledání pozastaveno

4.10. Hermiona Grangerová – hledání pozastaveno

4.10. …

Pozastaveno… To jediné slovo ji pořád dokola bušilo ve spáncích jako skandování naštvaného davu. Pozastaveno, pozastaveno, pozastaveno, už se o ni nezajímají – kde je Ron, kde je Ginny, kde jsou všichni její přátelé? Rodiče o válce nevěděli, nikdy jim to nemohla říct, protože by ji donutili vzdát se kouzlení a být zase jen mudla, „mimo nebezpečí“. Oni ji nehledali, protože nemohli tušit, že se jí něco stalo, ale to, že ji nehledají ani teď, znamenalo jediné – nikdo se jim o jejím zmizení neobtěžoval říct. Teď možná seděli u televize a říkali si, jak se těší, až se jejich malá Hermionka vrátí v červnu domů, a ona se přitom třeba domů vůbec nevrátí, stejně jako desítky dalších lidí. Začaly ji slzet oči, když si na ně vzpomněla.

Harry… To byla její jediná naděje, jenže Brumbál… se prostě neotáčí zpět.

Jak ho nenáviděla, jak ráda by mu plivla do toho prolhaného obličje plného přetvářky, jak ráda by všem ukázala, že ten zlatý charakter zčernal, protože nejspíš nikdy z pravého zlata nebyl! Nenáviděla ho, protože se ani nesnažil, protože se ani nechtěl snažit.

Jenže Brumbál měl moc – velkou moc. Po fiasku na ministerstvu se stal tím ublíženým, který říkal pravdu a nikdo mu nevěřil. Všichni se na něho upnuli, a teď mu věří každé slovo. A nikdo už se neodvažuje mu oponovat, protože by ho zbytek lidí okamžitě poslal do Azkabanu. Byla si téměř jistá, že měl Brumbál lepší postavení než samotný ministr. A to, že ministrem nebyl, mohl být vlastně také jenom dobře promyšlený tah – přesvědčil tak veřejnost, že po moci netouží. Musela si až odfrknout, když pochopila, jak prohnaný ten člověk je.

Takže její situace? Nikdo kromě Harryho se o ni nezajímal, možná tak Voldemort, a to pravda moc dobrá útěcha nebyla. Rodiče nic netuší, všechno plyne dál jako voda. Nerada si o přiznávala, ale teď doopravdy celá její budoucnost záležela na Dracovi. Kterého před necelou hodinou nejspíš urazila.

Otřela se uslzený obličej rukávem a noviny položila zpátky na stolek. Dnes už měla čtení plné zuby, chtěla se jen dostat do postele a všechno zaspat. Trochu dětinské, nicméně ona si nepřipadala dost silná na cokoli jiného, a navíc ji hlava už přímo třeštěla.

„Draco?“ zavolala a poslouchala ozvěny, které se nesly celým domem. Několik vteřin čekala na odpověď, ale dům se zdál tichý a prázdný.

„Draco?!“ zopakovala silněji. Žádné odezva.

„Polly?“ Copak tu nikdo není?

Zkusila zavolat skřítku ještě dvakrát, ale nikdo se ani neozýval, ale nepřicházel. Ještě nikdy se jí nestalo, že by tu zůstala úplně sama, Polly byla k domu vázaná a odejít mohla jen se svolením svého pána. Možná ale šla s Dracem něco vyřídit.

Odhrnula si pokrývky z klína a opřená o stolek se postavila. Po schodech jí sice Draco vždycky pomáhal, ale už dvakrát cítila, že by to možná zvládla i sama, a tak trošku vrávoravě přešla místnost až na chodbu a odtud se s vydatnou pomocí zábradlí vydala schod po schodě nahoru. Ano, nebyla ještě úplně ve své kůži (kdo by se byl taky divil), připadal si ale silnější než před pár dny a nějaké to zatočení hlavy nebo slabost v kolenou se daly zvládnout. Se zábradlím.

Úspěšně se vyškrábala do patra a už se chtěla vydat rovnou do své teplé postele, ale polootevřené dveře Dracova pokoje ji zarazily v pohybu.

„Draco?“ zeptala se a žďuchla do dveří loktem, takže se otevřely dokořán.

V pokoji nebyl nikdo, ani z koupelny se neozývala šplouchající voda nebo zpěv (a ten slýchávala každé ráno). Jediné světlo v místnosti zajišťovaly mdlé sluneční paprsky, které prosvítaly oknem.

Vešla dovnitř. Postel byla ustlaná a až na pergameny na stole vypadalo všechno uklizeně. Nikdy se lidem ve věcech nehrabala a neměla to v plánu ani teď, rozhodně netoužila Draca naštvat ještě víc.

Jenže mezi pergameny ležel hned uprostřed stolu rozepsaný dopis, a když si všimla oslovení, vykouřila se jí myšlenka na odchod z hlavy.

Drahý otče!