Když ráno seděla v posteli se snídaní na klíně a pomalu jedla ovesnou kaši, užívajíc si tepla peřiny a slunce za oknem, uvědomila si, že se cítí nejlépe za poslední měsíc. Skřítka už nejspíš neměla zakázané s ní mluvit, a tak jí nakonec prozradila, že se jmenuje Polly a slouží Malfoyům téměř třicet let. Jakmile ale Hermiona nadhodila téma práva skřítků na svobodu a plat, okamžitě zmlkla a začala ometat skříně. Sama Nebelvířanka se divila, jak může ve své situaci přemýšlet nad skřítky.

Nakonec to Polly přešla bez poznámky a bavila se s ní o počasí, jejím zdravotním stavu nebo se jí neustále vyptávala jestli něco nepotřebuje. Na otázky ohledně poloze domu nebo jejím názoru na Draca však také neodpovídala.

Z věčného „Ano, slečno,“ „Ne, slečno,“ „Mladý pán by se měl vrátit co nevidět, slečno,“ nebo „Polly nepřísluší mluvit o takových věcech, slečno,“ už se Hermioně začínala točit hlava kolem. Neudržovat konverzaci ale považovala za nezdvořilé a navíc se ukrutně nudila.

Naštěstí netrvalo dlouho a dorazil Draco. Nikdy by si nemyslela, že bude někdy za jeho společnost vděčná, ale nyní nechtěla být sama. Musela pořád přemýšlet nad jejich posledním rozhovorem a potom docházela k názorům, které jí nebyly milé.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji a sedl si jak jinak než do křesla vedle ní.

„Dobré ráno,“ odpověděla.

„Jaká změna oproti včerejšku,“ divil se. „Polly, dones mi snídani, jako obvykle,“ křiknul na skřítku, které v zápětí s lupnutím zmizela a pokračoval: „Změnila jsi na mě snad názor?“

„Ještě ne. Ale pochopila jsem, že nemá cenu z tebe něco tahat,“ řekla a spolkla další lžíci kaše. „Mimochodem, mohl bys mi k jídlu dávat něco lepšího. Úplně by stačilo jídlo jako v Bradavicích.“

„Být tebou bych si moc nevyskakoval, nebo ti můžu dát snídani, jakou připravuje Pán Zla,“ odsekl Draco, ale pak když uviděl její mrtvolně bledý výraz, skoro neslyšně se omluvil.

„Stejně ti nic jiného dát nemůžu, nejsem si jistý, jestli by ti to v žaludku vydrželo moc dlouho. Předpokládám, že se cítíš líp, ale nezapomeň, že všechny rány ještě zahojené nejsou.“

Na to zapomenout nedá, chtělo se jí odpovědět, ale věděla, že by to bylo trochu nevděčné. Mohla umřít – a to víc než jednou. Nestalo se to jen díky Dracovi.

Už se jí nechtělo dumat nad smyslem jeho počínání. Jestli se něco v posledních týdnech naučila, pak to bylo neplánovat si budoucnost. Stačila jedna setina vteřiny a všechno se mohlo zhroutit jako domeček z karet. Tak proč myslet na to, co se může stát? Proč se zabývat budoucností? Chtěla žít pro tu jedinečnou vteřinu, kdy se mohla nadechnout. Protože ne každému to bylo umožněno.

Polly donesla Dracovi míchaná vajíčka se slaninou a čaj. Když jídlo opatrně nabíral na vidličku a dával si pozor, aby mu náhodou nespadlo na klín, dusila v sobě Hermiona smích.

„Nemusíš dodržovat etiketu,“ poznamenala a cítila, jak jí cukají koutky.

„Nesnažím se dodržovat etiketu,“ odpověděl uraženě. „Jen se nechci chovat jako Weasley.“

„Tak to máš pravdu,“ smála se. „Ronald je v tomhle ohledu příšerný.“

„Jen v tomhle? Tak to s tebou nesouhlasím. On je strašný ve všech ohledech. V chování, vystupování, přemýšlení… Jednoduše nemá žádnou úroveň.“

Další záchvat smíchu na sebe nenechal dlouho čekat. Sice ji z něj ukrutně bolelo břicho, ale kdy si mohla naposled dovolit smích?

Odložila tác na stolek. „Nemáš nějakou knížku?“ zeptala se. „Docela se nudím – tedy, když zrovna nespím.“

„Ty a ty tvoje knížky…“ kroutil hlavou. „Kazí ti to reputaci. Od prváku jsem tě za to nenáviděl, vždycky jsi všechno věděla a uměla a zachraňovala tak Nebelvíru skóre.“

Nemohla si pomoct, ale neslyšela v tom žádnou ironii, žádný posměch, jako když o ní jiní říkali, že je šprt. Draco to říkal s absolutním klidem, bez známky něčeho nevhodného.

„Zmijozel zase zachraňoval Snape. V životě by nepřidal Nebelvíru bod, to by dřív o Harrym řekl, že je ‚velmi nadaný přitažlivý mladý muž hodný své slávy‘, nebo že je Voldemort ‚pravý gentleman‘, nebo…“

„Už je ti vážně líp,“ přerušil její fantazírování, i když se tomu sám smál. „Snape je prostě jen zmijozel. A od zmijozela se nedočkáš spravedlnosti a neposkvrněné morálky.“

„Já vím, ale stejně…“ kroutila hlavou. „A mimochodem, vysvětlili jste mu někdy, na co se používá šampon?“

Draco se začal svíjet v křečích, až mu tekly slzy, zatímco Hermiona se přece jenom chvíli držela, protože smát se vlastnímu vtipu – jako Ron – považovala za… jaké slovo se k Ronaldovi nejvíc hodilo?… tupé.

„Třeba si myslí, že jsou jeho vlasy sexy,“ odpověděl. „Možná se domnívá, že je sexy celý a nepotřebuje k tomu něco tak podřadného jako šampon.“

„A má pravdu,“ kývala hlavou. Když se na ni Draco se na ni podíval jako na blázna, dodala s absolutní vážností: „Víš, jak moc se líbí té obří olihni?“

Byla na sebe docela pyšná, že dokázala rozesmát někoho, o kom si myslela, že má dost suchý humor. Ale jak si už všimla – v Dracovi Malfoyovi se člověk jen tak nevyzná.

„Jestli se cítíš dobře, mohl bych tě konečně provést po domě,“ nabídl jí. „To neznamená, že se tady můžeš začít procházet, jak se ti zachce, ale představu bys mohla mít.“

„Ráda,“ usmála se s jeho nemalou dopomocí se vyškrábala z postele. Nohy ji ještě moc neposlouchaly a hlavně se cítila slabá, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout – zvlášť, když měla jednu ruku omotanou kolem Dracova krku a on kolem jejího pasu.

„Tohle je vlastně jedno ze sídel Malfoyů. Teď už se ale dost dlouho nepoužívá. Nikdy se tu nebydlelo pořád, jen sezóně, a poslední, kdo tu častěji trávil čas byla sestra mého dědečka. Jenže tenhle dům není ani moc velký, ani luxusní, ani pohodlný a v zimě je tady opravdu dost chladno. V porovnání s Malfoy manor v podstatě barabizna. Zůstala tady jen Polly a kromě ní tu snad dvacet let nikdo nebyl. Vůbec bych o tomhle místě nevěděl, kdyby se o něm jednou matka nezmínila v souvislosti s nějakými majetkovými záležitostmi. Napadlo mě se sem jít podívat, ale chtěl jsem se matky ptát přímo – to bylo v podstatě to samé, jako zeptat se otce – protože by se vyptávala. Tady,“ ukázal na několik dveří v krátké úzké chodbičce, kde se nacházel i ten její, „jsou jen další pokoje – momentálně neobydlené. Polly je o patro níž, aby byla blíž kuchyni a můj pokoj je až ten na druhém konci. Sem radši nechoď, nezkoumal jsem ty místnosti tak podrobně a mohlo by tam být něco… nebezpečného. Vždyť víš – Malfoyové.“

„Vím.“

„Tak, tady je můj pokoj,“ otevřel masivní tmavé dveře a jí se naskytnul pohled na pokoj přibližně stejně velký, jako byl ten její, ale s třemi okny a dalšími dveřmi na levé stěně. Podle jejího mínění obrovská postel a dvě menší skříně stály napravo, pracovní stůl ze stejně tmavého dřeva u okna a křeslo s kulatým konferenčním stolkem vlevo v rohu. Ornamenty krémových tapet a zelených závěsů se navzájem bily, což jí připadalo trochu divné. Draco měl vždycky všechno dokonale sladěno, a tak nápadné chyba v pokoji, který obýval dennodenně, by si musel všimnout. On byl neobyčejně všímavý.

A to se projevilo okamžitě.

„Je něco špatně?“ všiml si jejího pokrčeného obočí.

„Ne, já … Ale to je hloupost. Jen že ty tapety a závěsy…“

„Jsou v jedné místnosti příšerné?“ dopověděl. „Ano, to jsou. Hrozně mě to štve. Zkoušel jsem aspoň jedno změnit nebo úplně odstranit, ale ten, do tuhle hrůzu vyčaroval, se proti tomu pojistil. Stejně se mi to ale jednou podaří. Pokud do té doby tenhle pokoj nadobro nezničím.“

Zavřel dveře a společně pomalu sešli schody. Byly dost úzké, až se Hermiona bála, že staré zábradlí, o které se opírala, nevydrží a sesype se a s ní patnáct metrů hluboko. Z té výšky se jí opravu dělalo špatně, a přitom pod ní mohla být tak nanejvýš dvě, tři patra.

Kromě toho ji trochu znervózňovala Dracova blízkost. Opírala se o něj v podstatě celým tělem a chtě nechtě si musela přiznat, že to bylo nejen nezbytné, ale i… příjemné? Asi ano, teplo, které z něho sálalo, se jí líbilo. I neposlušný pramínek jeho vlasů, padající mu do očí.

Vždycky všechny dívky – dokonce i z Nebelvíru – říkaly, že je Draco Malfoy výjimečně přitažlivý. Konkurovat mu mohl málokdo, a ti, kteří se podobné oblibě těšily také, jako například Harry, byli vždy atraktivní i něčím jiným, velmi důležitým – slávou, inteligencí, sympatickým chováním. Pokud by se ovšem měla srovnávat pouze chemie, vítěz by byl jasný.

Hermiona ovšem nad tím nadutým Malfoyem nikdy nepřemýšlela, alespoň ne v tomto slova smyslu. Vlastně se vztahy nezabývala vůbec. Ležela v knihách od rána do večera, nebo pomáhala Harrymu zachraňovat svět. Přesto to nebyla chyba ani jeho, ani školy, ale pouze jí samotné. Později si uvědomila – alespoň k něčemu byl Viktor dobrý – že myšlenkám a hormonům neporučí ani je nepotlačí na vždycky. Naneštěstí byl ale v té chvíli v jejím zorném prostoru pouze Ronald.

A tak se na několik let soustředila na Rona, a protože považovala poznání „té pravé skutečnosti“ za jediné správné, nevšimla si všímat jiných, mnohem „lepších“ lidí. Vždycky věděla, že Ron zrovna nevyniká rozumem. Síla sugesce byla ovšem dostatečně velká na to, aby ji přesvědčila o jeho kráse – vnitřní i vnější. Snažila se ho dostrkat k činům, aby se konečně vyjádřil a řekl jí to vytoužené „miluju tě“, ale on její snahu naneštěstí – nebo možná naštěstí, teď už si nebyla jistá – nevnímal a bral ji pořád jako kamarádku. A kamarádka pro něj znamenala ono, rod střední, pohlaví blíže neurčené.

Harry si jejího chování samozřejmě všiml a nejspíš se Rona také snažil začít myslet, jenže tahle práce byla marná. Pro Rona existoval na prvním místě famfrpál, pak – ač si to nerad uvědomoval – rodina, na předposledním místě opisování úkolů a na posledním možný skrytý význam jejích slov a pohledů.

Štěbetání holek na pokoji se proto nikdy neúčastnila. Probíraly jednoho zástupce mužského osazenstva školy za druhým – včetně učitelů (Když mluvily o Snapeovi, myslela, že se zbláznily. Zvlášť ve spojení se slovy silný, tajemný a mužný). Někoho zavrhly, někoho vychvalovaly, nad někým dumaly a nad jinými zas vyloženě slintaly. Jméno Malfoy bylo velmi časté hlavně v posledním případě.

Přesto žila ve svém malém světě, kde vládla láska k Ronovi. Možná propásla spousty šancí, neobyčejných zážitků nebo těch typických školských drbů, které se mohly týkat třeba i jí. Zatímco Harry se potuloval po chodbách s Cho, ona seděla na pohovce ve společenské místnosti a psala za Rona eseje jako ta správná nejlepší kamarádka. A snila.

V tom byla snad jediná kladná stránka toho, že ji Voldemort chytil. Celá její představa o dokonalém romantickém vztahu se roztříštila na miliony kousků, neslepitelných částiček, a jí konečně došla hloupost jejího počínání. Promarnila tolik času kvůli člověku, který za to vůbec nestál. Kdyby měla někomu říct největší chybu, kterou kdy udělala, byla by to právě ta naivita. Ve vězení si uvědomila, že cítí jen hořkou prázdnotu a zlost sama na sebe, protože mohla každou sekundou umřít a přitom neobjevila ani setinu krásy a rozkoše života. Že jako člověk zklamala, protože se příliš soustřeďovala na budoucnost a nevážila si momentálních možností.

Proto se zařekla, že už stejnou chybu neudělá. Možná zemře dřív, než po sobě stihne něco zanechat, než něco vytvoří, za to už každopádně nemohla, ale pokud by zemřela s vědomím, že život neochutnala, skončila by jako duch v Bradavické knihovně. A to byl snad nejhorší scénář, jaký existoval.

Pomyslná zeď v její hlavě zmizela s myšlenky „neslušné, nemravné a absolutně nevhodné“ měly volnou cestu.

A tak Dracova ruka na jejích pase vyvolávala pocity, které by před tím byly úplně potlačené. Cítila mravenčení v břiše, husí kůži, zrychlený tep, napadaly ji nejnepravděpodobnější situace, a kdyby nesešli schody a Draco nezačal komentovat další pokoj, stoprocentně by zrudla na barvu rajčete. Neustále měla ale před očima obří červený vykřičník se jménem Draco Malfoy, kdyby náhodou zapomněla, jaký je rozdíl mezi myšlením a skutečností.

„Tak, tady už je salon,“ řekl a společně vešli do opravdu velké kruhové místnosti. „Pořádaly se tu večírky, snobské párty pro čistokrevné. Nevěřila bys, jak jsou tyhle situace strojené. Už ve třech letech jsem se musela naučit typické fráze a odpovědi na všechny ty obligátní otázky. Každá taková akce je nachlup stejná a přesto na nich všichni trvají, snad aby se mohli donekonečna chlubit majetkem.“

Drahých věcí tu byla vážně spousta – v čele s obrovským křišťálovým lustrem. Tři pohovky a snad deset křesel vypadaly tak luxusně, až se bála si na jedno z nich sednout, jakmile ji Draco vybídl. Stolky, obrazy, tapisérie, výhled na malé jezírko v zahradě, vše bylo přepychové. A pro ni nepřirozené. Měla ráda staré věci a tyhle byly jistě velmi staré, ale cítila, že nepatří do tohoto domu, do světa, který představoval.

Přesto se snažila nedát na sobě tuhle slabost znát a dál přikyvovala na všechno, co jí říkal. Jindy – nebo možná lépe řečeno za starých dobrých časů – by hltala každou informaci, ale nyní se nemohla soustředit. Bylo to pro ni nepochopitelné, ale najednou se začala bát, že tělo zvítězí nad duší a rozumem a ona skončí zase jako děvka pro Malfoye – tentokrát mladšího. Jaký je rozdíl mezi dobrovolným a vynuceným, když v obou případech ztratí sama sebe? Ano, změnila se, už se nedívala přes růžové brýle, ale to s sebou také neslo riziko prověřování. Přestala věřit na osudovou lásku a byla za to na sebe pyšná, otázka však zněla: Věří vlastně ještě na jakoukoli lásku? Nechtěla vletěl Dracovi do postele čistě kvůli tomu, že už by to s trochou schválnosti nemusela nikdy s nikým jiným stihnout, to nebyl důvod pro tak unáhlený krok. A ona ho byla schopná. Užívat si života je jedna věc a zničit při tom svoje nejzarytější zásady věc druhá. Chtělo to správnou míru – vědět, co je ještě rozumné a co už hloupé. Nic víc, nic míň.

Už v polovině prohlídky musela s Dracem zásadně nesouhlasit – dům nebyl malý. Právě naopak, pokoje už raději nepočítala, knihovna ji na chvíli sice zaujala, ale po chvíli si uvědomila, že místo na knih hledí Dracovi na zadek a začala opět věnovat pozornost peskování svých hormonů. Venku už byla pro nemocného moc zima na prohlídku zahrady, a tak se s rozporuplnými myšlenkami vracela (o nic méně natisknutá na blonďatého chlapce) zpátky do své postele. Bodalo ji na hrudníku a točila se jí hlava, spánek potřebovala jako sůl.

Ještě než se propadla do říše snů, uvědomila si, že se její názory během jediného dne dokázaly otočit minimálně o sto osmdesát stupňů. A že si na Draca bude muset začít dávat větší pozor, protože by ji za chvíli mohla případná zrada příšerně bolet.