Hleděla z okna na zataženou šedivou oblohu a nadávala si.

Byla pěkně hloupá. Stačilo počkat pár dní, nechat Malfoye, aby jí trochu pomohl, když po tom tak toužil, a mohla se dostat pryč. Jak ji vůbec napadla tak idiotská myšlenka?! Kdyby někdy zapojila taky logiku! Jenže ne, ona, citlivý debílek kterému tak moc ublížili, musela udělat tu nejhloupější věc, která v její situaci udělat šla.

Čeho dosáhla? Zase leží v posteli, zase ji všechno bolí a jako na začátku se nemůže hýbat, protože Malfoy nehodlal riskovat její další pokus o útěk. Stejně mu nevěřila ani slovo, i když se jí ráno pokoušel „vysvětlit svoje pocity“.

—

„Princezna se probudila?“ zeptal se ironicky a s trochou zadostiučinění sledoval, jak ho nasupeně pozoruje.

„Hajzle,“ sykla.

„Ale no tak, myslel jsem, že Nebelvírové jsou slušně vychovaní. Ale taky jsem myslel, že aspoň občas zapojí mozkové buňky. A to se ti… předevčírem?… moc nepovedlo.“

„Neboj, příště se to povede,“ odpověděla s falešným úsměvem a odvrátila hlavu, aby se na něho nemusela dívat. Cítila, jak jí v žaludku začíná bublat vztek.

„Žádné příště nebude. Podívej se na sebe, divím se, že ještě žiješ. Nebudu tě léčit pořád dokola jenom kvůli tvé tvrdošíjné představě, že jsem špatný.“

„Což jsi,“ odvětila. Ano, vrtalo jí hlavou, proč se jí Malfoy pořád zabývá. Ona být smrtijedem a mít ve vlastní domě, nebo kde to vlastně byla, nějakou mudlovskou holku, pokoušející se o sebevraždu, určitě by ji neomývala čelo studenou žínkou a nenosila teplý čaj až do postele. Na druhou stranu, pokud by jí to poručil Voldemort a uměla se přetvařovat tak dokonale jako Draco, kdo ví.

Malfoy nechal na chvíli její poznámku bez reakce a s kelímkem jakési nazelenalé masti v ruce odhrnul peřinu.

„Nedotýkej se mě…“ snažila se mu vyhrožovat, i když věděla, že mu sotva může nějak ublížit.

„Už se tě bojím. Co kdybys mě třeba kopla, nebo mi rovnou zlomila vaz…“ vysmíval se jí a přitom nanášel mast od nohou až ke krku na různá místa.

Hermiona pěvně semkla víčka a kousala se do rtu. Už potřetí byla vzhůru, když ji ošetřoval, ale ještě nikdy neměla sílu se podívat, co přesně vlastně ošetřuje. Když se pokoušela utéct, vůbec nevnímala, jak vypadá, jestli má všechno, co má mít – třeba všechny prsty. Nebylo to důležité. Ovšem teď už jí to důležité přišlo.Pamatovala si svoje tělo ještě z cely a už pouhá vzpomínka ji donutila zavřít oči. Viděla živě všechny menší i větší rány, zkroucené nohy i ruce, zničené nehty… Nikdy se o sebe sice nestarala tolik jako třeba Ginny, nepatlala se přípravky pro hladkou vláčkou pleť, poddajné vlasy a delší řasy, byla se sebou v rámci možností spokojená. Pobyt u Voldemorta z ní ale udělal něco, co si ve škole nedokázala představit.

Samozřejmě z biologického hlediska měla nejspíš jen polámané kosti nebo nanejvýš natržený nějaký sval a po teplé vaně – o kterou se Malfoy postaral, přestože si na to vůbec nevzpomínala – na tom určitě nebyla tak strašně, ale přesto se z nějakého nevysvětlitelného důvodu bála.

Draco si povzdychl. „Nemáš proč se nedívat. Nejsi ani popálená, ani poleptaná, ani nijak neforemná. Mohla bys zkusit důvěřovat mým léčebným metodám.“

Chvíli ještě pořád setrvávala ve tmě – čistě ze vzdoru k Malfoyovi – a pak se zhluboka nadechla a otevřela oči.

Draco měl pravdu – nebylo to zdaleka tak strašné, jak se pamatovala. Žádná špína a zaschlá krev, nateklé kotníky nebo dokonce otevřené zlomeniny. Nohy i ruce byly zase rovné, klouby na místě, vlasy stejně hnědé a neposlušně zvlněné. Jen na kůži byla vidět spousta napůl vyléčených odřenin a tržných ran, popřípadě modřin. Při pohledu na téměř dvaceticentimetrovou jizvu a další menší jizvičky na kolenou, rukou či břichu si ale uvědomila, že zůstane navždycky poznamenaná. A nejen fyzicky.

Draco její pohled zachytil. „Vím, že nějaké jizvy zůstaly. Ty jsou od nejhlubších ran. Některé by se asi ještě daly vyléčit nebo alespoň zmenšit, ale nejsem v léčitelství ještě natolik schopný. Bradavice a domácí škola mého otce zdaleka nestačí, ani se spoustou knih,“ ukázal je hromadu těžkých velkých knih i malých příruček na stolku. „A v obličeji se mi je podařilo vyhladit všechny, jen na krku ještě jedna menší zůstala. S tou ale nevím, co si počít… Vypadá, jakoby byla způsobena nějakou kletbou, kterou neznám. Asi se na ni nepamatuješ, že?“ zeptal se.

„Ne.“

„Nicméně se ještě pokusím něco o tom zjistit. Otevři pusu.“

Chvíli skleničku nechutně vypadajícího lektvaru měřila pohledem, než konečně pootevřela ústa a následně její obsah spolkla. Domnívat se, že by ji Draco nejdřív hodiny ošetřoval, a pak zabil jedem, by bylo i na Rona moc hloupé.

Z odporné pachutě na jazyku se jí i po skleničce vody dělalo špatně, ale nehodlala to dát najevo.

„Nikdo se tě neprosil, abys to dělal.“

Draco mlčel. Zakryl ji znova peřinou, sedl si do křesla a zavřel oči.

„Ale proklínat mě za to nebudeš, že? Rád bych tě odčaroval, aby ses mohla zase hýbat, ale zaprvé by tě všechna vnitřní zranění začala zase bolet a za druhé nechci riskovat, že ti znova rupne v hlavě a pokusíš se se zabít, zvlášť, když se ti to ani nepovede… Léčit to pořád dokola není moc zábavné…“

„Neodbíhej od tématu,“ přerušila ho. „Chci vědět, proč se o mě staráš. Tvůj otec ke mně byl aspoň upřímný, když už nic jiného.“

„Nesrovnávej mě s ním,“ řekl tiše a sklopil oči. „Nejsem jako on.“

„Vážně?“ zeptala se ironicky. „Nech mě přemýšlet. Blond vlasy. Šedé oči. Drahé oblečení, zlaté prsteny, diamantové knoflíky. Nenávist k mudlům. Nepříliš dobré chování k ženám – jak jsem slyšela o Pansy. Mučení, zabíjení…“

„To není pravda!“ vykřikl a semkl ruce v pěst. „Myslíš si, že kdybych byl stejný, odnesl bych tě pryč?!“

„Nevím, proč jsi to udělal,“ odpověděla pyšná sama na sebe, že ho dokázala tak vytočit. Chladného Malfoye…“Možná to byl plán Pána Zla…“

„K čertu, nebyl! Kdybych se mu dostal pod ruku… Raději to nechci ani domýšlet, ale určitě bych nepřežil. Byl jsem rozhodnutý, že se stanu smrtijedem. Příští den se mělo konat slavnostní přijímání Znamení zla! Jenže když jsem slyšel, jak otec mluví… Když jsem ho viděl se před Voldemortem plazit po kolenou… A pak, když jsem viděl tebe, a musel tě mučit i po tom, co už to udělalo několik mých přátel, já… Nikdy jsem nemučil člověka. Jen zvířata – když mě otec učil cruciatus, tys byla první a já si uvědomil, že…“

„Že na to nejsi dost silný?“ znova se mu vysmívala. Znělo to jak básnička – přesně naučený příběh o špatném chlapci, který objevil hodnoty života vzepřel se kvůli nim rodině i Voldemortovi. Příliš pohádkové.

„Možná. Ale hlavně to, že nechci celý život někomu způsobovat bolest kvůli potěšení nečistokrevného maniaka. Kdysi jsem si myslel, že sloužit mu je čest, výsada, které patří jen vyvoleným. Byl jsem přesvědčení, že zabíjet mudly a ty, kteří mu stojí v cestě, je správné a hodné někoho jména Malfoy. Jenže ve skutečnosti jde jen o to, být jeho otrokem.“

„Takže jsi jen nechtěl dělat někomu domácího skřítka. Jak dobré a šlechetné!“

Teď už to chápala. Vůbec nešlo o dobročinnost, změnu myšlení a obrat na stranu Dobra, bylo to jen z vlastního prospěchářství a pýše. Nic obdivuhodného. Mohl se k němu vrátit každou minutou, kdyby dostal dobrou nabídku.

„Ne. To všechno ty! Už při tom… setkání…“

„Chceš říct mučení!“ prskla.

„Ano, mučení! Už tehdy mi došlo, že nedokážu být jako oni. Při představě novorozence, kterého bych měl jen tak zabít… Nešlo to! A pak, když otec řekl, že se jde trochu pobavit, bylo mi jasné, že jde za tebou. Nemohl bych klidně spát, existovat bez výčitek svědomí, kdybych ho nechal… A tak jsem vyčaroval přenášelo, šel za tebou a…“

„A utekl.“

„Jo.“

„Hezká historka,“ řekla chladně. Nedalo se tomu věřit. Pořád to byl ten stejný Malfoy jako ve škole. Lidé se nemění jen tak!

„Nevěříš mi,“ zkonstatoval.

„Ne. Někoho, kdo byl vychovaný jako ty, nemohlo zaskočit mučení mudlovská šmejdky, kterou celý život nesnášel. Stejně jako já bych nikdy neodešla spát bez vyčištěných zubů, nezachránil bys ty mudlu před smrtí z dobroty srdce. Nevyprávěj mi neskutečné příběhy. Jsi Malfoy – to mluví za vše.“

Zdálo se, že jí ještě bude odporovat, ale nakonec jí věnoval poslední nečitelný pohled a odešel.

***

Do večera se jí ani jedenkrát nepodařilo usnout. Pořád si přemítala jejich poslední rozhovor a snažila se najít nějakou chybu – něco, co by ho usvědčilo ze lži a podvodu. Na nic ale nemohla přijít, a tak se jí do hlavy začaly vkrádat i názory, které se Draca zastávaly.

K jeho dokonalému odsouzení jí totiž chybělo to nejdůležitější. Důvod, proč ji teď léčí. I kdyby to vážně byl jen plán Voldemorta, jak ji z nějakého neznámého důvodu odklidit z cesty, nechápala, proč se o ni Draco tak stará. Mohli ji zavřít do další kobky někde jinde a nebo ji nechat tady, ale bez pomoci. Možná na tom byla tak špatně, že už ji k jejímu přežití potřebovali zase trochu ozdravit. To ovšem mohli udělat i jinde než v pohodlné posteli.

Napadla ji i možnost, že je to jen další způsob mučení – psychického mučení. Ještě víc ji potopit tím, že jí nejdřív dají naději, a pak odkopnou zpátky do rohu. Popravdě si ale nedokázala představit, že by se z něčeho zbláznila dřív, než z vězení. Ještě týden u Voldemorta, několikrát seslané cruciatus a společnost Luciuse malfoye, a už se nikdy nevzpamatovala. Už by nemohla jít dál, i kdyby ji někdo zachránil.

Čím dál tím víc si uvědomovala, že Harryho bezdůvodně poslala na smrt. On ji bude hledat, tím si byla jistá, a až se dostane k její cele, bude na něj čekat tucet smrtijedů. Ale copak s tím mohla něco udělat?

Tím víc jí neseděl scénář: Malfoy – pořád zlý. Už ji v podstatě vůbec nepotřebovali, mohli ji rovnou zabít, protože Harry by se to stejně nedozvěděl a přišel by tak jak tak. Byla zbytečná, už vytrpěla maximum a nic jí nemohlo zasadit větší ránu. Tak proč by se s ní ještě zahazovali?

I přesto mu ale jeho čisté úmysly nevěřila. Ta změna v chování byla moc velká a moc nápadná.

Odpoledne za ní Draco vůbec nepřišel, jídlo jí dala domácí skřítka. Měla asi zakázáno s ní mluvit, protože neodpovídala ani a otázku, týkající se jejího jména. Po tom, co Hermiona vypila svoje lektvary, se skřítka jen uklonila a odešla.

Znova za ní Draco přišel až po setmění. Tiše seděl v křesle a pozoroval podlahu, zatímco jí se v hlavě honily desítky otázek a často i nadávek. Na něho, na jeho otce, i na sebe.

Najednou ji ovšem napadlo něco, co by mohlo její problém vyřešit. Je Malfoy vážně hodný? Tak ať to dokáže.

„Říkáš, že už Voldemortovi nesloužíš,“ šla rovnou na věc a Draca to nejspíš trochu rozhodilo, než zase nasadil svou typickou chladnou masku.

„Ne,“ odpověděl.

„Dobrá. Tak pak nechápu, proč mě tady držíš.“

Bylo to úžasně jednoduché – pokud ji nehlídal, pokud se od Temného Pána vážně odtrhl, nemusel se o ni starat vůbec. Proč by si v svém domě vydržoval mudlovskou šmejdku a přidělával si tak spousty starostí, když ji může poslat ke svým kamarádíčkům, přímo k Brumbálovi? Ti by se o ni postarali a Draco by se mohl věnovat vlastním zájmům. Byla přesvědčená, že ho právě zahnala do kouta.

Draco se ovšem nevzdával snadno. „Já tě tu přece nedržím. Můžeš kdykoli jít,“ zaškaredil se.

„Ha ha, ohromně vtipné. Myslím to vážně – proč mě nepošleš k Řádu? Udělal jsi víc – mnohem víc – než po tobě kdo chtěl. Zachránil jsi mě. Léčil mě. Staral se o mě. Můj vděk už máš. Tak proč už se mě nezbavíš?“

Malfoy chvíli jen seděl, jakoby hledal ta správná slova. Pozorovala ho a snažila se zachytit něco špatného. Ironický úsměv, tvrdé rysy v tváři, prudké pohyby. Jakoukoli známku toho, že by právě promýšlel lež. Přestože znala výsledek tohoto snažení už dopředu.

Nakonec zvedl oči a zeptal se: „Ty bys chtěla odejít?“

Nechápala proč, ale ta otázka ji zarazila. Muselo mu přece být z jejího chovaní jasné, že tu není ráda. Ale nyní, když si měla pravdivě a ze srdce odpovědět, nebylo tak snadné říct ano. Chtěla jen být v bezpečí, jednou po dlouhé době. A když si vzpomněla na Rona, Brumbála, Harryho u Voldemorta, a porovnala to s místností, ve které se právě nacházela, s péčí, které se jí tady dostávalo, ať už z jakéhokoli důvodu, uvědomila si, že to tady se cítí dobře. Možná nemocná, někdy znehybněná a skoro pořád naštvaná, ale v bezpečí. Tady, teď, s Dracem Malfoyem a bez té prázdnoty, kterou vždycky někde měla a nedokázala ji naplnit ničím jiným než bolestí.

Přesto už nebyla ta naivní Hermionka, nevěřila, že dobro vždy zvítězí nad zlem, protože hranice mezi tím byla téměř nepatrná. Stačilo malé ušlápnutí vedle, na cestu lákavější a jednodušší. A otočit se zpět bylo z ohledu takového člověka hloupé. Z pohledu člověka jako byl Draco Malfoy.

Nejspíš tu chvíli mlčení pochopil. „Tam venku tě nečeká nic skvělého.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Situace se změnila. Už to není tak čisté, tak jasné. Brumbál proti Voldemortovi, dobro proti zlu, láska proti bezpráví. Oběma stranám jde jen o jedno…“

„O vítězství,“ dopověděla a prudce vydechla.

„Ano. Ale skoro nikdo to ještě nepochopil. Všichni lidé pořád věří, že je Brumbál ochrání, každého z nich. Ve skutečnosti se ten starý dědek zajímá jen o Pottera a o to, aby on zvítězil. Nepotřebuje zachraňovat bezvýznamné jednotlivce, chce vyhrát válku i za cenu jistých ústupků.“

„Chceš říct za cenu desítek životů.“

„Řečeno bez okolků,“ přitakal. „A kdybych tě pustil – nebo spíš tě dopravil k nim, protože bys zatím nepřešla ani přes chodník – zaprvé bych tím riskoval svůj krk a za druhé bych ti o nic víc nepomohl. Docela pochybuju, že by ses vůbec dostala k Potterovi. Brumbál ho hlídá. Navádí ho k cíli a zbavuje se všeho a všech, kteří by ho mohli zdržovat.“

Myslela si něco podobného, ale až tak? Zdálo se jí to trochu přitažené za vlasy.

„Dobrá, možná by mě někam odvedl nebo mi vysvětlil, že Harryho nesmím zdržovat, ale neublížil by mi. Je to Brumbál!“ namítla.

„A to snad něco znamená?“ odfrkl si. „Jsi naivní.“

„Nemáš právo mě soudit! Vůbec mě neznáš!“ vztekala se.

„Stejně jako ty mě a přesto to děláš.“

Chtěla ještě oponovat, ale uvědomila si, že by to bylo přinejmenším hloupé a dětinské. Měl pravdu, dělala to samé, ale jak mu mohla jen tak důvěřovat?

Ztrácena půdu pod nohama. Celý její život byl podepřený rodinou, kamarády a vírou v dobro. A teď neměla ani jedno. Brumbál se změnil, uvědomila si. Nebo takový možná byl celou dobu a schovával se pod rouškou hodného ředitele, který nadržuje Nebelvíru. Chtěl Voldemorta porazit, ukončit léta rivality a potvrdit si vlastní sílu – i když prostřednictvím Harryho. Jaké by asi měl potom postavení? Jestli si ještě pořád nemohl něco dovolit, pak by mu bylo povoleno všechno.

Ale v jádru stejně nemohl být zlý. Ne jako Voldemort.

„Zruším kouzlo,“ řekl Draco k Hermionině velkému překvapení a jedním mávnutím hůlky ji uvolnil z neviditelné svěrací kazajky. „Ale nechci vidět žádné pokusy o útěk. Nebudu si hrát na dobrou vílu tisíckrát. Ráno ti ta mizerná skřítka donese snídani a pak ti dá léky. Musím si něco zařídit.“

Trochu se divila, že se jí svěřuje se svými plány, když jí nikdy o tom,co bude, neřekl ani slovo. Jakmile za ním dveře zaklaply, podepřela se lokty a vyhlédla z okna. Byl podzim na vrcholu, barevné koruny stromů v zahradě se ohýbaly v poryvech větru a staré listí podalo na trávu.

A přesně tak se cítila. Jako listí, které už čeká jen rozdupání a rozklad.