Probudily ji ostré sluneční paprsky, procházející velkým oknem naproti ní. Víčka byla ale tak těžká, že je musela okamžitě sklopit. V ústech cítila pachuť něčeho hořkého, možná bylin, nebyla si jistá. Vlastně ani nevěděla, kde je, proč je tam a jestli je poblíž někdo další. Únava jí zatím nedovolovala o něčem takovém přemýšlet, vnímala jen tíhu vlastního těla, horko a jakousi otupělost.

 

Teprve po několika minutách byla schopná rozhlédnou okolo, aniž by se jí začala točit hlava. Ležela na docela velké posteli s malým nočním stolkem po levici, na kterém stála spousta malých lahviček a stará lampa. Okolo bylo několik tmavě zbarvených skříní, prádelník a masivní dřevěný stůl s židlí. Okno napolo zahalovaly tmavě zelené těžké závěsy, sahající až po koberec podobné barvy, ale se zlatým vyšíváním. Přímo naproti byl krb a na něm několik zašlých fotografií. Nikoho z jejich obyvatelů ale nepoznala. Napravo od ní stálo houpací křeslo s malým buclatým polštářkem. Na rozdíl od všech jiných domů byl na stěně jen jeden prázdný rám.

 

Jakoby na ni někdo vylil studenou vodu, uvědomila si konečně několik podstatných věcí.

 

Že poslední, co si pamatuje, bylo škubnutí u pupíku s tvář Draca Malfoye, syna toho nejhoršího stvoření na světě.

 

Že je na úplně cizím místě bez nikoho známého a každou vteřinou může do pokoje někdo přijít a najít ji bezbranně ležet na posteli bez hůlky.

 

Že už ji možná nebolí ani jedna jediná rána, ale zároveň necítí vůbec nic. Nohy, ruce, břicho…

 

Že má pravděpodobně vysokou teplotu a chce se jí spát, i když jí mozek říká, že něco není v pořádku.

 

Že se ve vedlejší místnosti ozvala rána a hlasité zaklení hlasu, který na ni před nedávnem bez váhání seslal Cruciatus.

 

Že je zkrátka všechno špatně.

 

Znova zkusila pohnout rukou, bezúspěšně. Nechápala, proč je zrovna tady a ne pořád u Voldemorta, ale byla si jistá, že to nebude z žádného ušlechtilého důvodu. Určitě má něco v plánu, možná mu to dal sám Voldemort za úkol. Odnést ji pryč a jenom čekat, až se pro ni Harry vrátí a najde prázdnou kobku.

 

Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vstoupil blonďák v tmavě modrém svetru a černých kalhotách. V ruce držel úzkou zelenou lahvičku a bílý kelímek.

 

Teprve když za sebou zavřel, všiml si, že je Hermiona vzhůru. Překvapeně zamrkal a pak zamířil přímo k posteli.

 

Zachvátila ji panika – zase. Nemohla se ani hnout a on se blíží, pomalu, ale jistě. Začala litovat, že ji nenapadlo pořád předstírat spánek. Teď, když je vzhůru, bude všechno prožívat zase od začátku, jen s jiným člověkem.

 

Šel až ke stolku, tam položil obě věci a mlčky si sedl do houpacího křesla.

 

„Ne…“ zaskřípěla slabě. Soustředila celé své soustředění do jediného pohybu prstem. Nic.

 

„Ššš…“

 

„Pusť mě!! Nechej mě být… Proč jsem tady? Co chceš?“ křičela jednu otázku za druhou.

 

„Uklidni se…“ řekl a naklonil se k ní blíž, než považovala za bezpečné.

 

„Nech mě! Cos mi to udělal??“ Horké slzy stékaly na polštář, ale ona nevnímala nic než ten hrozný strach, co přijde.

 

„Nic jsem ti neudělal, lež, musíš být v klidu…“ snažil se jí přesvědčit, ale ona si ho nevšímala. Vzpomínala si na každou sekundu ponižování ve škole, na každé oslovení „mudlovská šmejdko“, na každou sekundu jeho cruciata. Viděla před sebou tvář jeho otce, tak podobnou, viděla stejně namyšlený aristokratický výraz.

 

Ať už si myslel, že ji tím uklidní, nebo to byla jen neuvážená spontánní reakce, popadl Draco jednu z lahviček, jemně jí otevřel ústa a dřív, než ho stačila kousnout, vyprázdnil její obsah.

 

Veškerá ztracená energie se jí vrátila, cítila sílu, ale i bolest. Začala s sebou škubat, mlátit rukama i nohama jak to jen šlo.

 

„Uklidni se!“ opakoval.

 

„Proč jsem se nemohla hýbat? Kde to jsem??“

 

„Přestaň s sebou škubat, ty rány se zase otevřou! Nechci ti ublížit!“

 

Na chviličku se zarazila, uklidnila se a jenom hleděla do těch šedých hloubek, jakoby se z nich snad snažila vyvěstit svůj osud. Nechci ti ublížit. Takovou větu by Malfoy asi neřekl a když už, musel by z ní sarkasmus téct proudem.

 

Ale Malfoyové se přece vždycky uměli výborně přetvařovat. Říct pár slov vážným, možná dokonce ochranitelským tónem pro ně nebyla žádná překážka.

 

A tak mozek zvítězil nad instinkty a ona se vrátila ke své předchozí činnosti.

 

„Běž pryč! Auu…“ zasténala kvůli řezavé bolesti na hrudníku a znova se smotala do klubíčka.

 

„Nehýbej se, ukaž…“ snažil se k ní dostat ještě blíž, chytil přikrývku za okraj…

 

A ona ho vší silou praštila do nosu.

 

„Co to mělo být?! Nechoď… nechoď sem…“ vzlykala bolestí a přesto byla ještě schopná se odsunout.

 

„Na to bych se měl snad já zeptat tebe… au…“ mnul si bolavé místo. Pak si ale všiml, že se Hermiona snaží popadnout dech.

 

„Počkej…“ vytáhl rychle další lahvičku, odzátkoval ji a úplně peřinu odhrnul. Za vteřinku si ale uvědomil, že to byla další chyba, protože dostal kopanec přímo do břicha. Ač to větší muka způsobilo jí a on si to uvědomoval.

 

Popadl ze stolu hůlku, zašeptal: „Promiň…“ a pak už následovalo jen jedno rychlé švihnutí.

 

„Mdloby na tebe!“

 

***

 

Její druhé probuzení tohoto dne nebyla zdaleka tak příjemné, jako to první. Všechny rány, které předtím necítila, se teď zřejmě znova otevřely, protože jí pod kůží pulzovala neustálá bolest. V křesle seděl Malfoy, zabořený do nějaké knížky, na druhém konci pokoje leštila k Hermionině velké nelibosti stará domácí skřítka stůl.

 

Přes pět minut ho nenávistně měřila pohledem, než si toho konečně všiml.

 

„Pěkně sis to zhoršila,“ poznamenal a odložil knihu na stůl. „Myslím tvůj zdravotní stav. Začínalo se to pomalu hojit, ale teď jsme zase skoro na začátku.“

 

„Proč mě tady držíš?!“ zasyčela naštvaně.

 

„Držím?“ zopakoval překvapeně a ironicky dodal: „Klidně běž.“

 

Nenávistně si odfrkla. Věděla to celou dobu – vůbec se nezměnil. Pořád je to ten stejný nafoukaný čistokrevní synáček. Jak asi mohla odejít, když se při sebemenším pohybu cítila, jako by to měl být její poslední?

 

„Ale teď vážně. Některé ty rány…“ odmlčel se, „jsou doopravdy hluboké.“

 

„A udělal mi je tvůj milovaný tatíček…“ sykla bolestně.

 

Uhnul pohledem a začal si nervózně proplétat prsty. „Věděl jsem, že to zmíníš…“

 

Cítila, jak se jí začíná vařit krev. „Zmíním? ZMÍNÍM???“ Mluvil o tom pro ni tak samozřejmě, nezajímavě, až jí naskočila husí kůže. Ona si pamatovala každý detail, každou sekundu, kterou s tím proklatým Malfoyem starším musela strávit, už jen při vzpomínce se cítila, jako by někdo vzal špendlík a zkoušel, kolik toho její srdce vydrží. „TVŮJ OTEC JE BASTARD A TY JSI ÚPLNĚ STEJNÝ!“

 

„To není pravda!“ namítl chabě a očima pořád směřoval na koberec. „Nejsem stejný…“

 

„Jsi! Stejně podlý, stejně zlý, stejně odporný! Stejně rád mučíš a zabíjíš!“ pokračovala dál a nezajímala se o to, že udělat takový výstup před jeho otcem, byl by možná její poslední.

 

„Ne! Proč si myslíš, že jsem od Něho odešel? Nechci už na nikoho posílat cruciata, zavírat je do vězení, posmívat se jim… no, to možná jo… Kdybych byl stejný, neodvedl bych tě!“ prudce se zvedl z křesla a jediným pohledem dal skřítce najevo, že tam už dávno nemá co dělat.

 

„Nevěřím ti ani slovo! Nikdy bys od Voldemorta neodešel a nikdy bys nezradil svou rodinu!“ Byla naprosto vytočená, úplně na dně a Malfoy jí tady vyprávěl pohádky.

 

Draco se odmlčel a pak naprosto vyrovnaným hlasem řekl: „Promluvíme si, až se uklidníš. Teď se musím podívat na ty žebra, dát ti lektvary a kostihojící mast na ruce a nohy…“

 

„Opovaž se mě dotknout!“ zaječela a začala sebou škubat.

 

„Klid! Musím to ošetřit, už tak nejsi v dobrém stavu…“ Naklonil se k ní a lahvičkou v ruce a snažil se jí uklidnit.

 

„VYPADNI ODE MĚ! NEDOTÝKEJ SE MĚ….“ vyhrožovala z plných plic, až ucítila křupnutí v hrudníku.

 

„Žebra! Znova si je polámeš., musím…“

 

„VYPADNI!!!“

 

Snad to bylo silou výkřiku, snad uplakanýma prosícíma očima, Malfoy ji poprvé v životě poslechl a odešel.

 

***

 

Když otevřela oči potřetí, byla už za oknem tma. Pokoj byl temný a neútulný, takový, kterého by se pětileté dítě bálo. Jenže ona už zdaleka nebyla dítě a dlouhý stíny na stěnách byly to nejmenší, co ji tížilo.

 

Ač chtěla nebo ne, někde uvnitř cítila, že už to není ten starý Draco Malfoy. O to víc se ale bála. Vždycky potřebovala mít všechno naplánované, a když bylo něco jinak, ocitla se zahnaná do rohu. A tak na tím raději nepřemýšlela, nechala tyto pocity hluboko, zakopané pod třímetrovou vrstvou nenávisti a strachu vůči všem s blonďatou hlavou.

 

Právě se jí zdál sen. Tedy, spíš to byla vzpomínka, jedna z mnoha, po kterých se budívala zpocená a se slanou příchutí slz na rtech. Už nemohla dál snášet to napětí, které cítila pokaždé, když se k ní Draco přiblížil… Vždycky byl úžasný herec… Vždycky. Měla mu snad začít jenom tak věřit, jenom kvůli několika slovům? Lhát je přece tak jednoduché, zvlášť pro zmijozela… A ona nechtěla být ještě víc naivní, aby si na tom potom Voldemort a oba Malfoyové mohli smlsnout, až bude zpátky ve vězení. Což nebude trvat dlouho.

 

Pěkně si s ní hrál, a ona mu na to skoro skočila… Ještě chvíli, a začala by věřit, že je to jen hodný chlapeček, který hledá lásku. Pche. Vlastně ten sen přišel právě včas, aby jí otevřel oči. Na světě nejsou jen hodní lidé, ti laskaví a dobří, zvlášť ne v kouzelnickém světě. Jeden z těch horších jen pár desítek metrů od ní, ve stejném domě, a ona tu jen leží, jakoby snad čekala, až přijde a něco jí udělá.

 

Proč tady vlastně ještě je? Kam se poděla ta nebelvírská odvaha? Tolik let se přátelí s Harrym, tím nejodvážnějším člověkem, jakého kdy potkala, a teď leží jako lazar ve vosím hnízdě?

 

Ne. Během posledních dní toho zažila tolik špatného, bolestného a až neuvěřitelně odporného, že zůstávat dál by byla čirá hloupost.

 

Pomalu zvedla hlavu, ale ostré bodnutí ji srazilo zpět. Teprve na potřetí to ustála, opřela se o lokty a pokusila se nadzvednout. Samozřejmě neúspěšně. Byla by se vsadila, že ji něčím nadopoval, hned jak usnula.

 

Nepřemýšlela nad tím, že i když v sobě najde dostatek síly a zvedne se, nebude vědět, jakým směrem se dostat ven. Nezajímala ji ochranná kouzla, které tu určitě byla, ani o tolik zdravější Malfoy někde za rohem. Dokonce ani to, že nemá hůlku, ji nezabránilo v dalším trhavém a bolestném pohybu, kterým se vyhoupla do sedu. Jediné důležité slovo byl útěk.

 

Cítila, jak se jí motá hlava, vidění – pokud se tedy v té tmě dalo o nějakém bavit – bylo rozmazané. Všechno ostatní – ruce, nohy, hrudník, krk, se slévalo do jednoho celku a ten se raději snažila moc nevnímat, aby nezačala skučet.

 

Prý, že jí vyléčí… Teď viděla výsledky jeho úžasné práce. Byl to prostě jen podvodník a prolhaný hajzl, pro kterého bylo slovo morálka neznámým. A jestli se jí podaří utéct a přemístit se, jednou si to s ním vyřídí. Samozřejmě pořád nenáviděla Brumbála a jedna rozumná část začínala nenávidět i Rona, ale když sama přijde, řád ji určitě neomítne. Už kvůli Harrymu ne, a ten by ji nenechal jen tak bez pomoci. Tohle byla prostě její jediná šance, která musela vyjít na první pokus.

 

Levou rukou se chytila za hranu stolu a pomaličku si stoupla. Už věděla, co to znamená mít nohy jako na vodě, brněly jí až k nevydržení a byly jakoby ztuhlé, určitě od nějakého kouzla. Teď už stačilo jen udělat pár kroků ke dveřím, trocha štěstí, aby nenarazila na Malfoye a hurá…

 

Všechno se událo tak rychle, že ani nestačila zareagovat. Ruka i nohy se naráz podlomily a v kotníku ucítila řezavou bolest. Sesunula se na zem vedle postele a přitom bokem zavadila o ostrou hranu stolku.

 

Hlasitě zaúpěla a opět ucítila ten známý tlak na prsou, který signalizoval zlomená žebra. Kdyby byla jen trochu schopná myslet, okamžitě by si začala nadávat za tak stupidní nápad, jako byl útěk v jejím stavu. Dokonce ani u Voldemorta se nikdy necítila tak zle.

 

Tam věděla, že už jen ze zákona schválnosti všechno přežije a pokud ji někdo zabije, bude to pěkně hloupá smrt. Ale zemřít kvůli vlastnímu pitomému nápadu, to bylo ještě tisíckrát horší.

 

Neslyšela už rychlé kroky směrem k ní, pořádně ani nezaznamenala, že někdo rozsvítil světlo. Vnímala jen několik slov, která splývala dohromady.

 

„Co… sakra… rychle… proč… hlupák… hlídat…zemřít… ne…“

 

Cítila teplé ruce, které ji opatrně zvedly do náruče a položily na postel, pak naposledy ztěžka vydechla a propadla se do tmy.