Smrtijedi svůj úkol dodrželi a při večeři její celu s pohrdlivým úšklebkem přešli. Vzhledem k tomu, že z pro ni neznámých důvodů vodu nedostala ani ráno, cítila se snad ještě hůř než kdykoli předtím. Hlava už se jí nemotala, ona přímo třeštila pod náporem dehydratace a bolesti končetin i žeber, prsty na nohou ani nemohla pohnout, jak je měla zmrzlé. A ke všemu se jí nedařilo usnout, ať hledala jakoukoli polohu.

Možná to bylo depresivním vlivem vězení, možná teplotou a možná to myslela úplně vážně, ale jestli teď někoho nenáviděla stejně jako Voldemorta, byl to Brumbál. Ten starý dobrý ředitel Bradavic, který se k nikomu nikdy neotočil zády. Kdo by to do něj řekl, že bude s Pánem Zla uzavírat dohody, propouštět mu smrtijedy a nechávat své studenty z mudlovských rodin několik týdnů zavřené a týrané? Ale na tom vlastně nezáleželo, Brumbál má ke všemu vždy nějaké úchvatné ospravedlnění.

A Ron… Celou dobu se podle Harryho slov staral jen o svou rodinu a na kamarádku Hermionu si ani nevzpomněl. Co na tom, že možná někde umírá. Jen to přece jen mudlovská šmejdka, občas mu dala opsat úkoly nebo za ním přišla na ošetřovnu, ale teď se ní přece nebude zaobírat, jsou tu důležitější věci…

Už jí zbyl jen Harry. Byla si téměř jistá, že se bude snažit ji najít co nejdřív, jenže Voldemort si pohlídá, aby se odsud už nedostal. Takže tu skončí zase oba. A už nic nezachrání… Jen smrt.

S takto pochmurnými myšlenkami se jí přece jen podařilo nějakým zázrakem usnout. Opět se jí zdálo o jejím posledním dni. Vzbudila se ráno v cele a díky jakémusi šestému smyslu věděla, že už se sem nevrátí. Smrtijedi ji dotáhli až k Voldemortovi, který ji mučil tak dlouho, dokud ho poprvé nezačala prosit o smilování. Na chvíli jí vyhověl – v rámci posledního přání, jenže Cruciato vystřídalo něco mnohem, mnohem horšího… Lucius Malfoy. Jako živě cítila tu bolest, špínu, ruce, které byly všude… I ve snu se modlila, aby už přestal, odešel, zemřel, proklínala ho, ale smrtijedi se jen smáli a hvízdali… Její křik a pláč zanikal ve změti zvuků, otevírání a zavírání dveří, smích, jeho slova, kroky… Konečně ji nechal a ona se zhroutila na zem, snažíc se popadnout dech. Najednou ji někdo z boku surově kopl do žeber… A ona se probudila, celá zpocená a zkroucená. Po tváři jí stékaly slzy, ale jediné, co cítila, byla strašlivá bolest hrudníku a ramene. Nad ní stál Jugson a napřahoval nohu k další ráně, ale Avery ho syknutím zadržel.

„Pán nechce mrtvolu! Musí ještě něco vydržet!“

Smrtijed se na něj uraženě podíval, ale nohu přece jen položil na zem.

„Tak pojď, květinko…“ ušklíbl se a popadl ji za zlomenou ruku. Začínala si myslet, že už si ji pamatují a dělají to schválně. Dnes neměla ani sílu se pořádně postavit, takže ji z cely musel přímo vyvléct, každopádně mu její sykání způsobovalo takovou radost, že se proti tomu ani neohradil.

Nejhorším místem byly samozřejmě schody – vlasy jí spadaly do tváře, na cestu neviděla, a poprvé, když nepočítala modřiny a oděrky, ucítila bolest taky na noze.

Přišlo jí jako věčnost, než se dostali do sálu. Pořádně se postavila na nohy, i když jedna se pod ní podlamovala, a tak vzpřímeně, jak to jen šlo, se přibližovala k Voldemortovi. Myslela si, že bude tentokrát sám – jako před Harryho „návštěvou“, ale před ním klečelo pět postav v černých pláštích. Zdáli se jí menší než ostatní smrtijedi.

Stejně jako minulý den dopadla na studenou podlahu, ale neměla sílu se znova zvednout.

„Copak, snad nejsi unavená?“ zeptal se Voldemort jízlivě a usmál se. „Vždyť se o tebe tak hezky staráme… A dnes tě dokonce chci představit dalším lidem,“ pokynul k nim rukou. „Jsem si jistý, že se z vás stanou velmi dobří přátelé.“ Několik z nich se zasmálo.

„Tahle mudlovská šmejdka,“ obrátil se k nim, „bude pro dnešní den něco jako vyučovací pomůcka. Jestli chcete vstoupit do mých řad, je nutné umět kletby, které se nepromíjejí. Kdyby tu ležela obyčejná mudla, která už by mi na nic nebyla, mohli byste vyzkoušet všechny. Bohužel ji ale ještě potřebuji… A tak předvedete jen cruciato. A vzhledem k vašim rodokmenům očekávám jen výborné výsledky.“ Ozvalo se souhlasné zamručení .

„Zabini, můžeš začít,“ přikázal první postavě v řadě, která se okamžitě zvedla a vytáhla z hábitu hůlku.

Před chvíli si Hermiona ani nedokázala představit, že by ji celé tělo mohlo bolet ještě víc, ale po vyřčení oné kletby pochopila, že vždycky může být hůř. Před tím se jí dýchalo těžce – teď už nemohla dýchat skoro vůbec. Před vteřinkou přesně věděla, která místa jí bolí a s čím nemá hýbat – nyní nebyl jediný čtverečný milimetr klidné kůže. Ano, kletba nebyla ani zdaleka tak silná jako od Voldemorta, a proto bylo také snazší držet pusu zavřenou, ale přesto si doopravdy oddechla, když hůlku na povel Pána Zla sklonil. I když věděla, že ještě zdaleka není konec.

„Dobře, Zabini,“ nevěnoval mu větší pozornost a přesunul se o krok dál. „Teď ty, Goyle.“

I přes plášť bylo vidět, že je Goyle tučnější než všichni ostatní, čemuž by se v jiné situaci určitě zasmála. Popravdě se divila, že se do ní kletbou trefil.

Jeho cruciato bylo snad nejslabější, jaké kdy zažila, takže si byla jistá, že bez svých zranění by jen občas ucítila nějaký ten cuk. Nyní se ale jeho neschopnost vyplatila, stejně jako po něm Crabbeho.

„Modlete se, abyste něco uměli lépe,“ poznamenal Voldemort a zhnuseně se na ty dva díval. „Vaši otcové také nejsou zrovna přeborníci, ale léta praxe jim přece jenom trochu pomohla… A teď snad někdo schopnější, Pansy Parkinsonová…“ Černovláska si stáhla kápi a škodolibě se usmála.

„Jsem vám k službám, pane… Tady tu zubatou mudlu zmučím obzvlášť ráda. Crucio!“

Červený paprsek ji zasáhl přímo do hrudi. Vlna bolesti byla tak velká, že úplně přestala myslet, jediné, co měla napsáno před očima bylo: Buď ticho! Pansy se v mučení přímo vyžívala – prostě ji to bavilo.

„Dobře, velmi dobře… Je vidět, že nejsi jen nějaká hezká, ale hloupá holčička, máš před sebou budoucnost.“

Hermiona si tiše odfrkla. Budoucnost… Zabít a umučit spoustu lidí a líbat nohy tomuhle stvoření. Zářná budoucnost. S trochou štěstí nakonec všichni skončí v Azkabanu.

S neradostí zjistila, že vykašlává krev. Co to bude ještě? Ruce už jsou nepoužitelné, minimálně jedna noha taky, žebra polámaná, několik zubů vyražených, hlava rozbitá snad pětkrát a modřiny a oděrky už dávno nepočítala. Jistě, věděla, že tady zemře,, ale nikdy se ani nepředstavila, v jakém by mohla být stavu. Tak znetvořená, že ji nepoznají vlastní rodiče.

Voldemort poodešel od Pansy a podíval se na poslední postavu, jejíž tvář ještě nebyla vidět.

„Od tebe očekávám zvlášť dobré výsledky. Jak jsem slyšel, tvůj otec se v souvislosti s ní už vyznamenal, i když jiným způsobem…“ zasmál se krátce.

„Ano, také jsem o tom slyšel,“ utrousil dotyčný a Hermiona okamžitě poznala ten úlisný a věčně jízlivý hlas. Živě se jí vybavila jeho tvář, úplně stejná jako jeho otce. Blonďaté vlasy, šedé oči a povýšený výraz. Jak vysoká byla pravděpodobnost, že zdědil i otcovy vlastnosti a choutky?

„Prosím, můžeš začít,“ řekl Voldemort, udělal krok dozadu a očima přelétával mezi zkroucenou dívkou v roztrhaných zbytcích hábitu a mladým aristokratickým mužem.

„Crucio!“

Pevně stiskla zuby. Teď prostě nesmí křičet, ne! Vydržela to dva týdny…

Mlátila sebou o podlahu, zabalená v cárech látky, zatínala nehty do dlaní tak dlouho, až se zbarvily krví. Kůže pálila, svědila, štípala… Občas otevřela oči a spatřila chladnou netečnou tvář bývalého Harryho úhlavního nepřítele, který jim tolik let ztrpčoval život v Bradavicích. Kdyby tehdy věděla, že bude jednou stát nad ní a způsobovat jí takovou bolest…

Bez jakéhokoli Voldemortova slova Malfoy sklonil hůlku. Ráda by si byla oddechla, ale neměla v plících vůbec žádný vzduch. Začala kuckat a dusit se, bolest ji přemáhala… A byla všude.

„Velmi dobré, Draco, ale proč jsi přestal bez mého svolení?“ prsknul Voldemort naštvaně na budoucího smrtijeda, ale Hermiona stěží vnímala jen polovinu jeho slov. Byla pro ni nepodstatnou kulisou, přála si jenom nové tělo – které bude dostatečně dýchat, poslouchat a bude nepolámané.

„Můj pane, omlouvám se, ale vypadala, že už by to nepřežila,“ odpověděl ironicky a lhostejně hleděl tu na lidskou trosku na zemi.

„To já rozhoduji o tom, co kdo přežije,“ opravil ho Pán Zla, „to si zapamatuj. Všichni mí služebníci se musí řídit mými pokyny do posledního puntíku.“

Dvěma kroky se zase vrátil k Hermioně a prohlížel si její slzami a krví zmáčený obličej, lemovaný zachumlanými vlasy.

„Když tě sem přinesli, bylas ještě docela hezká, na mudlovskou šmejdku…Ale teď… Ani ten zrzavý idiot už by o tebe nestál.“

Do očí se jí hrnuly další slzy. Věděla, že je to pravda, ale slyšet to od někoho přímo… Co na tom vlastně záleželo. Nejvíc si teď přála rychlý konec, okamžitou smrt. Byla tak blízko a přece tak daleko… Jako na konci pouště. A Hermiona už nevěřila, že někde narazí na studnu, která by ji zachránila.

„A teď ji odneste zpátky, Crabbe, Goyle!“

Dva páry studených rukou ji popadly za lokty a vlekly sálem a posléze chodbami až do podzemí.

Sotva se za nimi mříže se skřípáním zavřely, uslyšela kroky na schodech. Kroky těžkých kožených bot, nepochybně největší kvality, které se k ní pomalu, ale jistě, tak jako už tolikrát, přibližovaly.

Skrčila se ke zdi, nohy přitáhla co nejblíž to šlo, ignorujíce bodavou bolest v holeni, roztrhaným hábitem zakryla, co se dalo… Obvyklá preventivní opatření, přestože neměla žádný smysl.

Klepala se. A každým jeho krokem, každým zašustěním hábitu ji svíral větší strach. Existovala spousta různých úkolů, které tu mohl plnit, spousta odůvodnění pro jeho přítomnost, ale ona znala cíl jeho cesty lépe, než kdokoli jiný. Kéž by to tak dnes nebylo, kéž by odešel…

Za mřížemi se objevila postava v černém hábitu. Blonďaté vlasy vykukovaly zpod kápi, kterou si záhy sundal a obnažil tvář, pokroucenou ve škodolibém úšklebku.

„Říkal jsem ti, že tě brzy poctím svou návštěvou,“ řekl chladným hlasem, odemknul zámek a vkročil dovnitř. „Kdybych se na tebe tak netěšil, nechal bych tě si chvíli odpočinout a dát se do pořádku… Ale bohužel. Každá vteřina se dá nějak využít…“ zasmál se nad tou uvzlykanou hromádkou a pak ji drsně popadl za obě ruce a přišpendlil ke zdi.

„Ne, prosím…“ šeptla tiše, už úplně ignorujíce jakoukoli bolest.

„Tak ty mě prosíš? Škemráš? Pán Zla by z tebe měl radost… Ale nemá to cenu… Vždyť víš,“ ušklíbl se.

Děsem se nebyla schopná ani pohnout, už ani mluvit, ale jakmile jeho ruka zajela pod hábit a studené ruce se dotkly jejího stehna, něco se změnilo. Nehledíc na výsledek minulého stejného pokusu, nehledíc na důsledky, sesbírala poslední síly a kolenem ho kopla do břicha.

Lucius bolestně vykřikl, okamžitě ji pustil a chytil se za zasažené místo. Mříže byly otevřené, stačilo jen pár kroků. Nepřemýšlela nad tím, kam půjde potom, že stejně nemá šanci se ze sídla dostat. Zvedla se, opřela o zeď…

… ale nohy ji neudržely a ona se sesunula podél zdi zpátky do rohu.

V Malfoyových očích se odrážela neskutečná zlost, když se k ní stále v mírném předklonu blížil. Rty měl semknuté do tenké čárky a ruce zatnuté v pěst.

„Tohle jsi neměla dělat…“ zasyčel a i když sebou trhala, znovu ji přirazil ke zdi.

Věděla, že tímto to jenom zhoršila- neskutečně zhoršila- a proto toho teď litovala. Proč se jenom neponaučila? Proč se znova pokoušela o nemožné? V jejím stavu bylo přece naprosto jasné, že nemá nejmenší šanci!

„Teď za své činny zaplatíš!“ Koleno jí vrazil mezi nohy a surově je tak roztáhl od sebe.

„Ne… prosím… Omlouvám se!! Prosím!“ Vzlykala a začala sebou ještě víc škubat.

„Nehýbej se!“ přikázal jí, ruku znova tam, kde být rozhodně neměla.

„Ne! Nechte mě! Prosím… Prosím!!“ Přes slzy v očích skoro neviděla, mlátila kolem sebe, kopala, ale tentokrát ji Lucius tlačil ke kamenům tak, aby mu nemohla sebemíň ublížit.

Vzdáleně uslyšela kroky, ale Malfoy se toho nejspíš nevšiml, protože ji jednou rukou pořád silně držel a druhou se zabýval rozepínání opasku u kalhot.

Kroky se přibližovaly svižným tempem…

Pásek odletěl do kouta…

Modlila se, aby přicházející smrtijed odešel a nezůstal se dívat…

Jeho prsty rozepnuly zip…

Před celou se zastavila osoba v černém smrtijedském hábitu…

Kalhoty zamířily k zemi…

„Otče, Pán s tebou chce okamžitě mluvit,“ řekla osoba a černá kápi spadla na ramena.

Lucius se ani neotočil. „Dobře, Draco, přijdu tam.“

„Máš přijít okamžitě.“

Na tváři staršího Malfoye bylo poznat, že se rozhoduje. Nejít a dokončit, co začal, nebo uposlechnout rozkaz? Věděl, že Pán trestá tvrdě, ale určitá část jeho těla potřebovala uvolnit.

Nakonec si se zatnutými svaly kalhoty znovu urychleně oblékl, pustil Hermionu na zem a zmizel v tmavé chodbě.

Znovu se stočila do klubíčka, v hlavě se jí honily všechny právě zažité okamžiky hrůzy. Nejdřív si ani nevšimla, že Draco na chodbě zůstal, ale jakmile vkročil dovnitř, popadla ji panika.

„Nepřibližuj se!“ křičela na něho a couvala pořád dál, dokud nenarazila do stěny.

„Ticho!“ okřikl ji šeptem a začal něco lovit v kapse.

Na maličkou chviličku byla šťastná, že Lucius odešel a TEN okamžik se oddálil, jenže teď tu stál jeho syn, stejně proradný, stejně hnusný, stejně zkažený… Nechtěla, aby s tím začal i on… Dvojitá dávka „návštěv“ by ji zabila!

„Ne, prosím…“ vzlykla, když už byl od ní jenom jeden krok.

„Uklidni se! Ticho, nebo nás uslyší…“ mlel opřekot, dřepl si k ní a k hábitu vysypal zlatý řetízek.

„Ne! Nesahej na mě! Nech mě být!“ křičela dál. Ozvalo se bouchnutí dveří, rozzuřené hlasy a spěšné kroky jejich směrem.

„Chytni se toho!“ sykl na ni a ohlížel se přes rameno. „Honem!“

„Ne! Prosím…“ Byla si jistá, chce jí ublížit, stejně jako jeho otec… Možná už neměla sílu na útěk, ale kopat, alespoň tou jednou zdravou nohou, ještě dovedla.

Za mřížemi se objevilo několik smrtijedů s Luciuse v čele. Jakmile si jich Draco všiml, bez jakéhokoli varování popadl Hermionu za ruku a její a svou dlaní zároveň se dotkl řetízku.

Ucítila jen škubnutí u pupíku a pak se propadla do tmy.