Probudilo ji bouchnutí těžkých dřevěných dveří. Snídaně. Nebýt příchodu smrtijeda každé ráno by neměla ani trochu přehled o čase, protože v žádné cele, ani na chodbě, nebylo okýnko. Samozřejmě, vězení bylo pravděpodobně pod zemí.

Tentokrát přinášel jídlo Crabbe. Hermiona několikrát přemýšlela, jestli mají on a Goyle službu častěji než ostatní, protože se k ničemu jinému, stejně jako jejich synáčci, nehodí.

Ani se na ni nepodíval, hodil kousek chleba přes mříže a šel k Harrymu.

„Nedívej se takhle nevděčně, hrdino,“ slyšela, jak si odfrkl. „Snad jsi nečekal kuřátko?“

„Ne,“ odsekl Harry. „Zato vy vypadáte, že už jich v sobě máte víc než dost.“

„Co si to dovoluješ?“ zasyčel Crabbe naštvaně. „Platil bys, kdybych to neměl zakázané… Ale nevadí, Pán už se postará, aby ti spadl hřebínek.“

Hermiona si jenom povzdechla. Typický Harry, neumí držet jazyk za zuby, když to znamená podřizovat se. Někdy je to zábavné, ale téměř vždy nebezpečné, ať už ve Snapeových hodinách, nebo před samotným Voldemortem.

„Harry… poslouchej mě,“ řekla důrazně a přisunula se k němu co nejblíž, aby ji teď už odcházející Crabbe neslyšel. „Vím, že je těžké být zticha i v takovýchto situacích, ale pokud chceš být naživu aspoň do doby, než nás najdou, musíš se snažit…“

„Ale…“ snažil se odporovat.

„Žádné ale. Jsem tu déle než ty, nezapomeň, a vím, jak to tu chodí. Čím jsi nápadnější, tím hůř.“ Mluvila z vlastní zkušenosti. První dny odporovala, byla drzá, jednou dokonce Averymu plivla na botu. Všechno mělo jen jeden důsledek – zvýšená pozornost.

„Myslím, že já jsem nápadný sám o sobě…“ zavrčel Harry.

„Další důvod, proč to nedělat ještě horší,“ poznamenala a čekala, jestli bude ještě něco namítat.

„Chtěl bych jít spát,“ řekl po chvíli ticha.

„Jistě.“

—

Hermiona ale usnout nemohla. Pořád přemýšlela a pokládala si ty samé otázky, na které si dávala stejné odpovědi. Vzpomínala na svoje dětství… Na první náznak magie, když se jí ve školce Joe smál kvůli neposlušným vlasům a za dvě hodiny se probudil s holou hlavou. Tehdy jí začal nadávat do čarodějnice a ona se tomu jen smála. Až později začal mít podezření, že všechno není v pořádku.

Když dostala v dopise z Bradavic vysvětlení, nemohla tomu uvěřit. Ona a čarodějka? Přestavovala si, že z ní jednou bude ježibaba s bradavicí na nose a koštětem v ruce, ale přesto byla šťastná. Čarodějnice…

Školní léta s Harrym a Ronem mohla bez váhání označit za nejkrásnější dobu jejího života. Byla si jistá, že tolik dobrodružství, pletich, ale i smíchu a radosti by s nikým jiným nezažila, a i proto je měla tak ráda. Byli to její kluci, jak jim v duchu říkala.

A teď to všechno mohlo zmizet ve zlomku vteřiny. Jeden člověk, jedna hůlka, dvě slova a konec. A válka pokračuje dál.

Tady, v odporně zatuchlém plesnivém vězení, si poprvé položila otázku, co bude po smrti. Nemůže to přece být úplný konec, smrt a potom nic. Existuje něco jako nebe a peklo? A pokud ano, kam by se dostala ona? Nevěděla…

Shora se začal zase ozývat randál. Tentokrát s sebou ale smrtijedi nikoho nevedli, procházeli kolem mříží, až se zastavili mezi dvěma z nich. Mezi Harrym a Hermionou.

„Dělejte, Pán nebude čekat celý den!“ nařídil Avery mužům, které viděla Hermiona poprvé. Asi nováčci, další hlupáci, kteří se rozhodli přidat k Voldemortovi.

Teprve když otevřeli její celu, uvědomila si, že doba klidu a odpočinku končí. Začne to nanovo, Voldemortovo mučení, cela, Lucius Malfoy… Po zádech jí přeběhl mráz.

Mladý muž, odhadovala mu nanejvýš třiadvacet, ji popadl za ruce a vlekl ven. Vůbec mu nevadilo, že má nejspíš jednu ruku zlomenou a při každém jejím pohybu křičí bolestí, že kvůli žebrům nemůže pořádně dýchat… Je přece jenom vězeň, tak co?

K jejímu velkému překvapení ale další muž zamířil k Harrymu.

„S ním opatrně, Pán si ho velice váží,“ zašklebil se Avery. Harry měl očividně víc síly a možná i odvahy než ona, protože s sebou škubal a tvářil se dost vzpurně.

„Nech mě být!“ zasyčel bezúspěšně a snažil se vytrhnout. Avery na něho zamířil hůlkou.

„Možná tě nesmím mučit, ale omráčit tě můžu. Začni se chovat s patřičnou úctou.“ Harry nevypadal, že by si jeho radu chtěl vzít k srdci, ale jeho bezpochyby drzá poznámka se ztratila v dusání bot po schodech.

Přítomnost Harryho by ji možná někde jinde uklidnila, ale tentokrát tomu bylo přesně naopak. Voldemort nikdy nestál o nějakou mudlovskou šmejdku, od začátku věděla, že je jenom návnada pro Harryho. Jenže teď, když už Voldemort měl i Harryho… Na co mu byla? A proto tušila, co má právě přijít… Byly v podstatě jenom tři možnosti: Buďto se stane nějaký zázrak, čemuž už hodně dlouho nevěřila, nebo ji bude před Harrym denně mučit, aby ho psychicky co nejvíc zdeptal, a nebo… ji prostě zabije. Nejhorší a nejpravděpodobnější cesta.

Před očima jí probíhaly různé události jejího života. Vánoce, když dostala svého nejoblíbenějšího plyšáčka… Rodiče a prarodiče… Kupování hůlky… Troll v prvním ročníku… Harry a Ron v různých směšných situacích… Nebelvírská společenská místnost, famfrpál, hodiny lektvarů, draci, ministerstvo kouzel… Všechno bude za pár minut pryč.

Došli před velké dveře z nějakého černého dřeva. Avery na ně zabouchal a čekal.

„Všechno bude v pořádku,“ snažil se ji Harry uklidnit, přestože sám tomu nevěřil

„Nemusíš mě utěšovat, Harry, já vím, co mě čeká…“ řekla třesoucím se hlasem. Harry jí chtěl něco odpovědět, ale dveře se otevřely a smrtijedi je vedli dovnitř obrovského sálu, na jehož konci seděl v křesle ne nepodobnému trůnu Voldemort. Už to tu znala, černé stěny, černé závěsy, za kterými stejně nebyla okna, několik pochodní ve tvaru hadů…

Kolem Voldemorta byli v půlkruhu nastoupení smrtijedi, mohlo jich být dvacet, možná třicet. Všichni na ně byli otočení, přibližovali se každým krokem.

„Naši hosté už se dostavili,“ oznámil Voldemort ledovým hlasem a několik jeho přisluhovačů se zasmálo. Dovlekli je až před trůn, Voldemortovi přímo k nohám, a zařadili se mezi ostatní.

„Harry Potter a jeho mudlovská kamarádka, jaká čest pro nás,“ zasmál se až se jí zježily vlasy v zátylku. Zvedl se a sklonil se jí přímo k obličeji.

„Ani netušíš, jaké máš štěstí,“ zašeptal a hůlkou jí přejel po dolní čelisti. „Mí přátelé, určitě tušíte, co se mělo dnes stát… Tahle mudlovská šmejdka měla zemřít přímo před očima jejího milovaného přítele. Jistě ti to došlo, má drahá, teď už jsi mi na nic. Posloužila bys mi naposled, jako dobrovolník, abych Harrymu ukázal, jakou bolest umím způsobit… Ale osud tomu chtěl, a ty se této chvíli ještě vyhneš.“

Jen si se mnou hraje, pomyslela si a celá se třepala. Harry se ji pokusil objat, ale Voldemort ho zadržel.

„Nemám čas ani chuť pozorovat vrkání dvou hrdliček,“ zasyčel. „Kromě vás tu totiž máme ještě jednu, neméně zajímavou a nečekanou návštěvu,“ mávl hůlkou a otevřel dveře po jeho pravici.

Hermiona otočila hlavu tím směrem a zasekla se. To není možné…

„Cože…?“ slyšela, jak za ní Harry vydechl.

Ve dveřích stál Brumbál, obklopený několika členy řádu, kteří před sebou vedli spoutanou Bellatrix Lestrangeovou a Antonína Dolohova. Pomalu se přibližovali k Voldemortovi, Bellatrix se tvářila pohoršeně nad tím, že ji vede vlkodlak a Brumbál vypadal úplně normálně, jakoby se nic nedělo.

„Zdravím, Brumbále,“ řekl Voldemort a ušklíbl se. „Přece jenom jste nás tedy poctil svou návštěvou.“

„Takové návrhy se neodmítají, Tome,“ odvětil Brumbál a podíval se na Harryho. Povzbudivě se na něho usmál, ale Hermioně nevěnoval větší pozornost.

„Asi by bylo slušné vysvětlit těmto tvým dvěma žákům naši dohodu,“ navrhl Voldemort a ani nečekal na odpověď. „Jak jste si totiž mohli všimnout, řádu se podařilo zajmout dva mé věrné, o které bych nerad přišel. Proto jsem se s Brumbálem dohodl na kompromisu: vyměníme si jednoho vězně.“

V sále se začalo ozývat šeptání smrtijedů, ale pro Hermionu to byla jen nepotřebná zvuková kulisa. Jak mohl Brumbál na něco takového přistoupit? Vězeň za vězně? Pustit smrtijeda místo toho, aby se pokusil je osvobodit oba vlastními silami? Bylo to úplně jasné, Brumbál si vybere Harryho, zachránce světa, a ona tu bude dál, zase jako návnada. Nic se nezmění, mučení mučení mučení, pořád jen bolest, nikdo už ji nezachrání.

Leda, že by někde byl i zbytek řádu, čekali jen na povel a pak jí pomohli… Ano, přece by ji tu nenechali jen tak… Určitě se aspoň pokusí…

„Nebudeme to zbytečně protahovat, Tome. Koho s vybíráš?“ Ve tvářích obou smrtijedů byl vidět příslib absolutní poslušnosti, prosba a beznaděj. Voldemort se přesto ani vteřinu nerozmýšlel.

„Bellatrix.“ Lupin ji neochotně pustil. Okamžitě se rozběhla za Voldemortem, sklonila se mu k nohám a líbala lem jeho hábitu.

„Děkuji, pane, děkuji! Už vás nikdy nezklamu, budu věrně sloužit…“

„To stačí, Bellatrix,“ zastavil ji Voldemort, nevšímaje si zničeného Dolohova, který se naštvaně zmítal v Moodyho rukách. „A koho chcete vy, Brumbále? Mám hádat?“

„To nemusíš, Tome,“ řekl Brumbál

I když jí to bylo jasné, ve skrytu stále doufala, že vybere ji. Byla tu přece déle, musela vytrpět víc… Je dívka! Vždycky se snažila řádu pomáhat a…

„Harryho.“

U srdce ji bodl osten bolesti, beznaděje a vzteku. Zůstane tady… Po tváři jí začala stékat slza a jak ve zpomaleném filmu se dívala, jak Brumbál zvedá Harryho a odchází s ním pryč. Harry mu ještě něco říkal, ale Brumbál jen zakroutil hlavou.

Těsně přede dveřmi se na ni Harry otočil a se slzami v očích tiše řekl: „Já se pro tebe vrátím…“

„Snad jsi nedoufala,“ ušklíbl se Voldemort a znova se k ní sklonil. „Jsi jen obyčejná mudla, to do tvého přítele vkládají všechny své marné naděje. Řekni, snad nejsi zklamaná, že u nás zůstaneš?“

Znova vzlykla.

„Na něco jsem se ptal. Odpověz!“

Namáhavě se nadzvedla a podívala se do toho škodolibého obličeje s rudýma očima. Jak se z někoho mohla stát taková bestie? Milovat zabíjení, milovat utrpení…

„Ne, nejsem zklamaná,“ odpověděla a zatnula pěsti. Možná se odtud nedostane, ale určitě nezemře jako zbabělá tichá myš, už dávno si přející smrt. „Jsem znechucená.“

Ve Voldemortově tváři se objevilo překvapení, ale ihned ho vystřídal čirý vztek.

„Crucio!“ zakřičel a s chutí sledoval, jak se s pevně semknutými rty zmítá. „Však já tě naučím poslušnosti,“ zasyčel. Po chvíli sklonil hůlku a pokynul několika svým věrným hlavou.

„Odveďte ji zpátky ho jejích komnat. A dnes už jí nedávejte nic k jídlu ani pití, aby měla víc času na přemýšlení o svém chování.“

Znova ji někdo popadl za ruce a tentokrát měla pocit, že jí musel vykloubit rameno do té chvíle zdravé ruky. Přesto se snažila ani neceknout – ne, dokud to mohl slyšet Voldemort.

„Promiňte, pane,“ ozval se úlisný hlas a smrtijedi se zastavili uprostřed sálu. „Nechci být troufalý, ale mohl bych se zeptat…“

„Mluv, Luciusi.“

„Proč jste jim vydal Pottera.? Tak dlouho jste ho chtěl nalákat až sem…“

„Ano, to jsem chtěl,“ nenechal ho dokončit. „Ale dokud je tu ta jeho mrňavá kamarádka, mám jistotu, že se sem vrátí – a dobrovolně. Láska je nechutný cit,“ odfrkl si. „Co stojíte? Řekl jsem, abyste ji dovedli do cely!“

Muži ho okamžitě poslechli a vedli ji už známou cestou, která po několika minutách skončila ve tmě její zatuchlé kobky.